Alena Popperová

„A tenhleten Postl, ač k nám se nesmělo, byl u nás pečenej vařenej a furt: Pane doktore tohle... Pane doktore tamhleto, a von to byl konfident gestapa. Tak tatínka udal z důvodu toho, že si přikrejvá hvězdu, že chodí do kanceláře, když nesmí, a zatřetí tatínek nesměl chodit s námi na procházku. On se nám velice věnoval, každou sobotu jsme chodili okolo Budějovic tam do těch luk a tatínek, já si ho hodně pamatuju z toho vyprávění o tý přírodě. A to byl další důvod. On směl chodit do určitýho úseku města, a on chodil pochopitelně... a to byl třetí důvod, kvůli kterýmu ho tenhle Postl udal.”

„No a tak jsme tu nějakou dobu s maminkou byly a pak jsme jely do Budějovic. Jediná Manka měla klíče od bytu, tak jsme tam vlezly. Vykradený všechno, jen ten těžkej nábytek, co se nedal odnést, tam byl. Ani matrace v posteli, ani hrneček, nic.”

„Pak jsem viděla, někde to bylo u Karlova náměstí, nevím, kde to bylo už. Chlapa v bílých podkolenkách, jak visel za nohu z kandelábru a pod ním hořel sud s nějakým benzinem nebo co. Vím, že jsme nemohli chodit ven po revoluci, páč hitlerjugend byli ve vikýřích a stříleli. Ne na někoho, prostě na každýho. Nám vím, že jak mi připomněl vnuk, rozstříleli nám v okně kastrol s masem. Že se vůbec nedalo vyjít ven, protože oni všude byli a stříleli. Ty němečtí parchanti.”

„Přišel nahoru a ved s sebou paní. Ved ji do pokoje a paní mě viděla, ruce rozpřažený a říká: ,Alenko!‘ Já jsem utekla. To byla tak příšerná osoba, že jsem utekla. Já jsem nepoznala moji maminku. To bylo hrozný, to byla moje maminka. Hubená, žlutá, takovádle. Maminka nikdy nebyla silná, ale todle bylo prostě... propadlá. No strašný. Vlasy neměla, jako když nemá vlasy. Měla mokrý všechno. Příšernej zjev. Teď ty nohy, kosti, takový, jak měli ti z koncentrákách, příšerný. Strejda zavolal: ,Pojď sem, dyť je to maminka!‘ Tak jsem se vrátila: ,Kde je moje voňavá maminka s náramkama?‘ Jo...? Hrozný, příšerný!”

„A tenhleten gestapák chodil, pochopitelně třípokojový byt, chodil po bytě. Já vím, že jsem stála v pokoji, takhle jsem měla ruce, takhle jsem se třásla hrůzou z toho chlapa. Tak jsem si dovolila a povídám: ,Prosím vás, vemte si tu všechno, jen maminku nám tu nechte.‘ A on se na mě napřáhl a povídá: ,Drž hubu, ty sprostá Židovko!‘ Ale nepraštil mě. My jsme s tou maminkou všude chodily a říkal: ,Zejtra tady budeš v deset hodin na chodbě a já ti dovolím, aby sis vzala vaše šaty.‘“

„Někdo zvonil a já jsem šla otevřít a za dveřmi stáli dva chlapi v kožených kabátech. Takové límce. To zase bylo: ,Někdo zvoní, jdi. Už jdou pro nás.‘ Tak jsem šla otevřít já. Otevřu a ptám se tak přiškrceným hlasem: ,Co si přejete?‘ A on mě takhle odrazil a šel tam se mnou. Tam je takový regál, kde byly hračky. Odstrčil ten závěs a šli dál. Já běžela napřed z předsíně, kuchyně až do dětského pokoje, kde maminka moje seděla a něco šila. Já jsem běžela napřed a říkám: ,Maminko, nějaký dva pánové.‘ Maminka v tu ránu byla jako papír, bílá hrůzou, páč věděla. Já, jak jsem se na ni podívala, tak jsem věděla: A je zle! Už je zle. Oni samosebou přišli. Policajt, okamžitě jejich placky. A na maminku: ,Dělej, dělej, oblíkej se! Jdeš s náma! Rychle, nebo půjdeš bez kabátu!‘ No a moje maminka jak šila, tak tu jehlu, kterou držela, tak tu zapíchla do toho košíčku, do toho polštářku. A my jsme začaly honem balit, jako věci, páč na ni furt řvali. Takovej malej kufříček, s mojí sestrou jsme tam dávaly věci. Maminka později řekla, že když byla na gestapu ve vazbě, že to otevřela a byly tam samý dětský věci... no ve dvanácti, já úplně pitomá, že jo.“