Petr Pospěch

„Časem si na mě na učilišti zvykli, při přípravě prvomájových transparentů jsem dostal volnou ruku a mohl jsem hesla sám vymýšlet – tedy to šlo podobně jako na vojně. Čekal jsem, že se jednou vzbouřím, napíšu na nějaký transparent nesmysl a ze školy mě vyhodí. Ale co bych pak dělal? Kam bych se dostal? Měl jsem rodinu a povinnosti. Nevyplatilo by se mi to. Nedalo se nic dělat.“

„Jednou na dole přišli na to, že se udělá rekord. Rubání se připravilo jako nikde jinde, a jen co se všechno nachystalo, na šachtu vtrhlo padesát lidí. Na lámání rekordu se přiživili i inženýr, hlavní inženýr a další, kteří šli k pásům, aby také získali peníze. A těžilo se. Z lámání rekordu zůstal, s prominutím, bordel. Za normálních okolností se totiž všechno muselo uklidit, přesunout, zabezpečit, ale když se dělal rekord, jelo se pořád dál a měřilo se, kolik se natěžilo. Ale je jasné, že takhle se nedalo pokračovat, a dodnes mi nejde do hlavy, jak někdo může pracovat na 140 %. Pracovat na 140 %, to je nesmysl! Já umím svou práci odvést dokonale, ale 140% práci neznám. Dělat na 140 % znamená, že na pracovišti jsou měkké normy nebo že jde o podvod.“