Bohuslav Procházka

„Na tý šachtě, kdo to nezažil, byl celej život venku a pak, že jo, být pod zemí... Když člověk jel tou klecí dolů a byly to čtyřpodlažní klece, který nás pouštěly dolů do šachty, a nahoře viděl, jak se ta dírka nahoře zmenšuje a zmenšuje, až se ztratila. Dělali jsme v hloubce asi kolem tisíce metrů, ale to nebylo podstatný, tam se hloubka na tom pracovišti nepoznala prakticky. Přijeli jsme dolů tou klecí, vysedli jsme, nasedali jsme do těch vozejků na uhlí po dvouch a jeli jsme na pracoviště třeba tři kilometry, že jo. A tam jsme teda dělali na stěnu. Než jsme se na tu stěnu těžní dostali, tak si nás zřejmě dost prohlídli, kdo co může a kdo co nemůže, a tak se tvořila parta těžní. Tam prostě my jsme na tý vojně byli jenom proto, abychom makali.“

„Když jsem dokončil to základní studium a chtěl jsem teda pokračovat dál na Střední vyšší hospodářský škole v Čáslavi, tak pro původ mi to bylo zakázaný. Chtěli jsme to obejít, ještě s nějakou ze Štipoklas, jmenovala se Věra Krulišová. Měli tam hospodu a hospodářství, tak jsme udělali zkoušky na hospodářskou školu v Poděbradech. Nechali nás až do 1. září. A 1. září, když jsme nastupovali do školy a ty zkoušky jsme udělali, tak nás zavolali do ředitelny a řekli prostě, že nesplňujeme praxi. Přitom tam byli kluci z města a holky. Ti praxi splňovali, a my jsme ji nesplňovali, a poslali nás domů.“