Bohuslav Procházka

„V roce 1950/51 nám zabrali statek a vystěhovali. Otec byl prakticky zaměstnán na Příbrami na dolech a měl zákaz kutnohorskýho okresu. Matka měla čtyři děti, nás, na starost, neměla potravinový lístky, který tenkrát byly. Bez nich se nic nedostalo. Otec měl zákaz jiný práce a prakticky byl několik let na Příbrami na šachtě. Pak teprve, když se to trošičku uvolnilo, tak přešel na šachtu sem do Kutný Hory a prakticky to na něm zanechalo takové zdravotní potíže, že umřel na silikózu.“

„Na tý šachtě, kdo to nezažil, byl celej život venku a pak, že jo, být pod zemí... Když člověk jel tou klecí dolů a byly to čtyřpodlažní klece, který nás pouštěly dolů do šachty, a nahoře viděl, jak se ta dírka nahoře zmenšuje a zmenšuje, až se ztratila. Dělali jsme v hloubce asi kolem tisíce metrů, ale to nebylo podstatný, tam se hloubka na tom pracovišti nepoznala prakticky. Přijeli jsme dolů tou klecí, vysedli jsme, nasedali jsme do těch vozejků na uhlí po dvouch a jeli jsme na pracoviště třeba tři kilometry, že jo. A tam jsme teda dělali na stěnu. Než jsme se na tu stěnu těžní dostali, tak si nás zřejmě dost prohlídli, kdo co může a kdo co nemůže, a tak se tvořila parta těžní. Tam prostě my jsme na tý vojně byli jenom proto, abychom makali.“