Milan Prokop

„V létě jsem jel s kamarádem na motorce na Rujánu, se stanem. Tam jsme byli asi týden dva, pak jsme se vraceli. Povídám mu: ‚Víš co, zajedeme si k mojí babičce, tam můžeme přespat a nebudeme to mít tak daleko.‘ Tak jsme byli u babičky a babička říkala, že tady můžeme klidně ještě dva dny zůstat. Šli jsme potom samozřejmě do vesnice koukat někam za holkama a kde se tancuje nějaká diskotéka. Seděli jsme na diskotéce a všimli jsme si, že to je nějak jinak. V dřívějších letech, když tam přišel mladý Čechoslovák, tak se na něj holky jenom hrnuly, protože to byl exot z jiného státu. A teď s námi nikdo nic moc nechtěl. Bylo vidět, že si na nás občas ukazují a něco šeptají. Tak jsme seděli na diskotéce celý večer a šli potom domů. Ležím v posteli a furt slyším takové vručení, vrum vrum vrum, barák se tak trochu třásl. Ráno jsem vstal a povídám: ‚Babi, co to bylo dneska v noci?‘ Babička povídá, že to je už celé dny, armáda jede na československé hranice. Aha, tak jsme o tom moc nepřemýšleli a jeli domů.“

„V Chebu jsme bydleli v Lesní ulici číslo 40 ve velmi zajímavé vilce. Ta patřila továrníkovi Schmerelovi, Schmerel byl textilní fabrikant a ještě před válkou zemřel, vilu zdědil své dceři. Jeho dcera se jmenovala Vinkovičová, byla manželka jugoslávského důstojníka, který sloužil ještě za císaře, někdy zemřel a paní Vinkovičová bydlela v té vile se svým synem. Paní Vinkovičová byla přes svého manžela rakouská státní příslušnice, krátký čas se mohla vyhnout znárodňování a konfiskaci, ale potom to nefungovalo, vilu jí sebrali a paní Vinkovičová se musela nastěhovat do sklepa. Její byt byl potom volný a přes švagra mého otce, který byl komunista a jeho matka byla ještě větší komunistka, tak měli kontakty a my jsme se do té vily mohli nastěhovat. Vila až do roku 1948 byla takové pašerácké doupě, protože hodně Sudeťáků z okolí – mohli tenkrát vyvézt jenom dvacet nebo padesát kilo majetku a zbytek tu zanechat – jenže oni vše, co mělo cenu, nosili do vily, kde bydleli rodiče, a tam byl ve sklepě sklad. V Chebu existovala skupina převaděčů, která potom transportovala majetek do Německa, nebo přes hranice se s lidmi vraceli do Chebu, vzali si, co bylo jejich, a šli zase zpátky.“