Rafael Puente Cremé

  • „Je to tak, čelím neustálé šikaně ze strany režimu. Jak říkám, několik špionů, ať už policie nebo sousedé, mě neustále sledují. Už je dokonce všechny znám, jsou rozmístěni po pěti na každém rohu ulice po 100 metrech. Různě se mezi sebou střídají, ale vždy někdo z nich sleduje hlavní vchod do našeho domu, aby přesně věděli, kdo z disidentů k nám chodí: Henry Couto Guzmán [jehož příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa], Alexey Brizo Lahera [jehož příběh můžete nalézt v archivu Paměti národa], Enrique Mustelier Sosa [kubánský disident], aby mohli pronásledovat tyto stálé členy ‚Vlastenecké unie Kuby‘, kteří se u nás denně scházejí. Náš dům je sídlem organizace v Guantánamu. Tady pracujeme, debatujeme a plánujeme, co podnikneme, a přitom nás neustále pozorují. Před domem denně stojí auto Státní bezpečnosti, někdy se snaží dostat se i dovnitř.“

  • „Na co jsem ale nejvíce hrdý je, že jsem mohl být součástí kampaně ‚Kuba rozhoduje‘. Kampaň ‚Kuba rozhoduje‘ je naprostým historickým mezníkem. Pro občanskou společnost představuje tlustou čáru mezí tím, co bylo před kampaní a co po ní. Výsledkem této kampaně bylo, že vůbec poprvé kubánská komunistická vláda musela přijmout existenci opozice – přes jeden milion opozičních voličů. Už se nejedná jen o nějaké skupinky, ale je nás více než jeden milion Kubánců, kteří věří v toto číslo, milion Kubánců, kteří se postavili proti systému, přes jeden milion opozičních voličů. Opozice, která nesouhlasí s dlouhými frontami na jídlo, která nesouhlasí se lžemi Vlády, která nesouhlasí s ničením národního dědictví – na Kubě nám nezůstalo ani jedno kloudné divadlo nebo kino.“

  • „Vykopali mě z mojí cely, když jsem mlátil do dveří, jak už jsem zmiňoval, protože jsem se přidal k vládní opozici. No a z druhé strany té mé kobky měl celu Néstor Rodríguez Lobaina [disident a politický oponent komunistického režimu na Kubě], to už jsme byli v kontaktu. Vězeňští hlídači mě vyvlekli z cely a dali mi dvě rány. To mě naštvalo a jednomu z nich jsem řekl: ‚To si nedovoluj kámo.‘ Tehdy jsem ještě nevěděl, jak reagovat v klidu, bez ran a pěstí, neznal jsem nenásilnou opozici a způsoby, jak udržet zlost na uzdě, na to jsem přišel až později, jak nereagovat na útok agresí, ale stát si pevně za svým, ale v klidu. Abych se ale vrátil, tak tehdy jsem se snažil ubránit, nespadnout na zem, tak jsem dal ránu jednomu z těch hlídačů a on spadl hlavou na cihlu. Tehdy jsem na vlastní kůži zažil, co to znamená tvrdá odplata a útisk. Seběhlo se ke mně přibližně dvacet strážníků. Nechápu, jak jsem to přežil. Snažil jsem se skočit ze čtvrtého patra na dvůr, ale dveře byly zavřené.“

  • „Vymýšleli jsme i nemožné věci, jako puberťáci jsme dělali všechno proto, abychom se mohli napít nějakého alkoholu. Když pili naši učitelé – kolikrát jsme je viděli řídit opilé, tak proč bychom nemohli my studenti? Když nějaký profesor mohl být se studentkou, proč bychom nemohli my taky? Vidět všechno toto z první ruky na nás mělo vliv. Častokrát jsme utíkali někam ven, mimo areál školy, hledali jsme, kde by nám prodali něco k pití. Chodili jsme také do barů, no, jak to říct, nebyli jsme zrovna svatoušci. Všechno se pak ale projevilo ve výchově, ve vývoji tehdejší mládeže, nakonec i v určité deformaci studentů těchto venkovských škol, když už tehdy se někteří rozhodli pro kriminální život. Proč? Protože dospívající jedinci potřebují rodinu, zázemí a jistotu, to tady nebylo, mezi studenty byly velké rozdíly, a proto se někteří rozhodli krást a rabovat, aby nebyli pozadu za ostatními.“

  • Full recordings
Full recordings are available only for logged users.

„Na nohou mě drží sen o demokratické Kubě.“

Rafael Puente Cremé se narodil v roce 1965 v Guantánamu v Kubánské republice. Od roku 1985 působil jako učitel na jedné ze škol v přírodě pro nezletilé vězně. Během socioekonomické krize na Kubě v 90. letech byl ale jeho příjem profesora nedostatečný, a tak se Rafael vyučil ševcem. V roce 1997 byl při neobjasněných okolnostech odsouzen k odnětí svobody ve výši sedmi let. K tomuto trestu mu byl přidán další, za údajný pokus o atentát ve věznici, když se bránil útoku vězeňských dozorců. Při pobytu za mřížemi navázal blízké vztahy s dalšími politickými vězni a stal se členem „Kubánského hnutí mládeže za demokracii“ [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia]. Po propuštění na svobodu v roce 2006 a vrátil se k ševcovskému řemeslu, také pokračoval v disidentské činnosti. V roce 2014 byl za protivládní aktivity odsouzen k odnětí svobody. Rafael ve vězení zesílil svou protirežimní činnost a po propuštění na svobodu vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby” [Unión Patriótica de Cuba]. Navzdory neustálému pronásledování Státní bezpečností nebo sousedy – špióny slouží jeho dům jako sídlo Vlastenecké unie v Guantánamu. V roce 2019 se aktivně účastnil kampaně „Kuba rozhoduje” [Cuba Decide] s cílem podpořit snahu o alespoň trochu demokratické volby a vládní opozici. Rafael žije se svou manželkou v Guantánamu a nadále pokračuje ve své protirežimní činnosti, věří, že Kuba jednou bude svobodnou zemí.