Bořivoj Rak

* 1932

  • "Když se to přesunulo, zbouralo se lešení, Transfera se zrušila, tak čtyři roky nebo čtyři a půl roku kostel stál s poškozenou střechou a teklo dovnitř. A nic se s tím nedělalo. Věž se nestavěla, nic. Pak se objevil článek ve Spieglu v Německu pod názvem Nejdražší holubník světa. A to bylo o tomto kostelu. Protože tam skutečně byly stovky holubů. Když jsme to pak restaurovali, tak tam byly spousty hnízd v klenbě." - "A proč se to pak zadrhlo? Proč to pak nepokračovalo dál?" - "Protože to byl kostel. Pak už se hádali, co s tím." - "Takže s velkou slávou se to přesunulo..." - "Už tady nemůže být kostel. Proto to chtěli všechno zbourat. Proto zbourali všech pět kostelů. A zbourali i ten nejstarší – kostel sv. Václava. Nastrčili i lidi, aby ho ohodnotili, že to nemá žádnou historickou cenu. Že je to mladé, barokní, renesanční, ale že je to románské a přestavěné v gotice. A že to byl nejstarší kostelík v Mostě, kostel sv. Václava. Prostě v novém Mostě nesměl být žádný kostel."

  • "Pamatuješ si na dobu, kdy vznikl Stalinův pomník na Letné?" - "No samozřejmě. My jsme se tomu posmívali. Zpívali jsme a já to jednou taky zpíval a chtěli mi pak dát přes hubu. Vymyslel jsem: ‚Na Letenské pláni, postavili nám páni, Sochu svobody, vedou k ní schody. Vedou k ní schody. Schody!‘ Jako ty stupně k té svobodě, než se k ní dostanu. To jsem jednou zazpíval v hospodě a hned tam na mě dva vlítli. Ale byl jsem tam s kamarády, tak to zlikvidovali."

  • "Byla to taková obdélníková parcela. Pod tím byla úvozová cesta, která vedla do malého Břevnova, a tahle vedla na Vypich. Tady na horizontu byla Vojenská nemocnice. Parcela měla rozměr dalo by se říct fotbalového hřiště. To jsme tam měli, ale ne úplně fotbalové. A byl tam ještě pozemek, kde jsme v zimě stavěli iglú. A vlastní klubovna byla obdélníková stavba se zděnou částí při ohradní zdi a tam bydlela paní Žavůrková. Měla tam svůj pokoj, kuchyňku a sociální zařízení. A to další byl sál, kde se dřív hrál ping pong. Měli jsme tam každé družstvo, protože nás tam bylo několik, asi čtyři nebo pět, družstev, svůj stolek, židle, lavičky a místo na stěně. Byl tam totem ze dřeva nebo nějaké předměty nebo malba. Tak se to střídalo. A poněvadž jsme byli každý jiný, bylo to různorodé. Ne jednotný sál a jednotná výmalba. Ale mělo to jednotného ducha – skautského."

  • Full recordings
  • 1

    Unhošť, 13.04.2019

    (audio)
    duration: 03:00:03
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Zakazujete mi činnost, tak budu opravovat svaté

Bořivoj Rak, školní léta
Bořivoj Rak, školní léta
photo: archiv pamětníka

Bořivoj Rak se narodil v Praze 17. srpna 1932 jako páté dítě malíře Josefa Raka a Terezie Rakové. Vyrůstal na Břevnově a díky svým třem starším bratrům se přidal do skupiny skautů oddílu Legio Angelica. Po válce se zúčastnil několika jejich táborů. Po absolvování základní školy Na Marjánce nastoupil na Státní ústřední školu bytového průmyslu a poté pokračoval na Vyšší škole bytového průmyslu. Složil přijímací zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM), ale coby syn živnostníka a ruského legionáře nebyl z kádrových důvodů přijat. Po absolvování vojenské služby se ke studiu sochařství přihlásil podruhé a uspěl – nejspíš díky přímluvě pedagoga Václava Markupa. Na UMPRUM úspěšně studoval v ateliéru Josefa Wagnera a absolvoval u prof. Jana Kavana. Ve spolupráci s architekty pak působil až do roku 1969 v Plzeňském kraji, ale se ženou a synem žili v Praze na Letné. V době normalizace se kvůli svým protikomunistickým postojům stal nežádoucím a dosavadní práci nemohl vykonávat. Díky seznámení s architektem Jiřím Hrůzou se dostal k restaurátorství, což se stalo na zbytek života jeho hlavním povoláním a ve své nové profesi si získal respekt díky péči o díla Matyáše B. Brauna. Působil v Klášterci nad Ohří, Duchcově, Mostě nebo Oseku. V Mostě spolupracoval na projektu přesunu chrámu Nanebevzetí Panny Marie. V Praze se společně s Jiřím Novákem podílel na vytesání kopie Braunova sousoší Sen Svaté Luitgardy umístěné na 12. pilíři Karlova mostu. Svou restaurátorskou péči a umění také věnoval reliéfu tympanonu severního portálu Kostela Matky Boží před Týnem v Praze. Paralelně se po celou dobu věnoval i autorské sochařské tvorbě. Vytvořil například sousoší Zvěstování Panny Marie, které je nyní součástí kostela v Mariánské Týnici na severním Plzeňsku. Od sedmdesátých let žil v Mostu, kde se podruhé oženil a vychoval dceru. U příležitosti jeho osmdesátých narozenin mu byla v Mariánské Týnici uspořádána retrospektivní výstava. V době natáčení rozhovoru (2019) žije v Unhošti.