Herbert Reckziegel

* 1934

  • „Měli jsme štěstí, že jeden náš soused, jehož syn byl můj nejlepší kamarád, byl vysídlen zároveň s námi a sdílel s námi i stejný vagón. Otec mého kamaráda byl železničář, takže se vyznal. Někdy nechal v kbelíku donést z lokomotivy horkou vodu a uvařila se káva. Jídlo jsme samozřejmě žádné nedostávali, měli jsme jenom to, co si kdo předtím sbalil na cestu.“

  • „Celou noc jsme byli v táboře, seděli a spali jsme na zemi. Druhý den ráno byl nástup, vedoucí tábora třídil nastoupené lidi – jedni šli rubat uhlí, jiní pomáhat sedlákům, ženy a děti zůstaly v táboře. Stala se i jedna nemilá událost. Jeden německý hostinský ze sousedství řekl, že nemůže jít do dolu rubat uhlí, protože je slabý na srdce. Ale to neměl raději říkat, protože ho zmlátili, až se sesul na zem, a pak ho odnesli pryč na nosítkách. Byl to strašný zážitek. V táboře jsme pak zůstali necelých čtrnáct dní. Mezitím totiž začala zima a vydatně sněžilo, takže se ten Čech, který se byl podívat na náš dům, nemohl nastěhovat. Strýc s českým starostou dohodl, že se můžeme vrátit domů. Takže jsme se po dvou týdnech nastěhovali zpátky domů. A byly Vánoce.“

  • „Jednoho dne k nám přišel nějaký Čech a chtěl si prohlédnout náš dům. Nemohli jsme nic dělat, protože všechno bylo už zestátněné, jak jsme věděli. Prohlédl si dům a zase odešel. A v listopadu jsme zničehonic museli pryč. Večer přišla policie se slovy: ‚Tak, zítra ráno v šest musíte odsud zmizet.‘ Mohli jsme si vzít s sebou 30 kilo na osobu. Matka s babičkou balily věci celou noc, tedy to nejnutnější. Brzy ráno přijel povoz, na ten nás naložili a odvezli na sběrné místo ke sklárně v naší obci. Stála tam velká sklárna. Odtamtud nás odvezli do tábora v Rychnově. Musím říct, že to nebylo moc hezké, protože jsme stáli v mírném dešti až do pozdního odpoledne na prostranství před táborem a teprve k večeru nám kontrolovali zavazadla. Stála tam dlouhá řada stolů, na něž vybalili zavazadla, zleva a zprava stáli Češi a probírali se věcmi, a nakonec vše shodili na zem. Ze země jsme si věci zase mohli posbírat.“

  • Full recordings
  • 1

    Wels, Rakousko, 19.11.2023

    (audio)
    duration: 01:42:09
    media recorded in project Odsunutá paměť
Full recordings are available only for logged users.

Doma jsem už v Rakousku, ale vášeň pro sklo mám z Jablonecka

Herbert Reckziegel, Wels, 2023
Herbert Reckziegel, Wels, 2023
photo: Natáčení

Herbert Reckziegel se narodil v roce 1934 do německé rodiny v Jabloneckých Pasekách u Jablonce nad Nisou. Vyrůstal však v Lučanech u Jablonce, kde bydleli za obcí a otec Emil pracoval ve vlastní sklářské huti, zatímco matka Elisabeth obstarávala domácnost a hospodářství. V převážně německé obci provozovala obchod s potravinami česká rodina, soužití bylo bezproblémové. V roce 1939 odešel otec do německé armády s půlročním odkladem kvůli těžké poporodní nemoci matky. Během války ho viděli jen dvakrát. Malý Herbert nejprve navštěvoval německou školu, po konci války musel chodit do české školy, kde se mu nejvíc líbila matematika a ruština, protože to bylo něco nového. Rodina byla sice internována v táboře, ale nejprve nebyla odsunuta, protože rodiče nebyli nijak angažovaní v NSDAP a strýc byl dokonce antifašista. Začátkem roku 1946 však dostali zprávu, že otec žije a je v Rakousku, takže se chtěli dostat za ním. Nejprve ovšem byli v červenci roku 1946 odsunuti do Bavorska, žádosti o povolení ke spojení rodiny byly vytrvale zamítány. Mezitím otec v Horním Rakousku vybudoval novou sklářskou huť. Nakonec se podařilo matku se dvěma dětmi a babičku do Rakouska dostat načerno díky jedné myslivecké chatě, která stála napůl na území Německa a napůl na území Rakouska. Následujících šest let ale rodina žila v lágrovém baráku v bývalém pracovním táboře, než se jim podařilo postavit si vlastní domek. Do rodiny postupně přibyly další dvě dcery, mladý Herbert se dobře učil, pokračoval na vojenskou školu, kde studoval rádiovou techniku. Tento obor ho však příliš nezaujal a vrátil se ke sklářskému řemeslu v otcově podniku jako ohýbač a brusič skla. Když na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ruční práci sklářů nahradily stroje, pracoval jako účetní. S manželkou měli tři děti, šest vnoučat a tři pravnoučata. Do staré vlasti se Herbert Reckziegel poprvé vrátil na konci šedesátých let, děti se občas také do Čech jely podívat, ale ke staré vlasti již neměly vztah. Všichni za svůj domov považovali Rakousko.