„A pak jsme dojeli do Vídně a já říkám: ‚Vždyť já tady mám tetičku v klášteře a ráda bych ji navštívila.‘ Ale nevěděla jsem jak, protože jsme byli velká skupina, celý vlak. Tak pak jsem řekla těm šéfům, že bych potřebovala jít za tetičkou a naráz vidím, že jde po chodníku pán, který byl od nás z dědiny a bydlel ve Vídni. A on mě uviděl a říká: ‚Nechceš jít za tetičkou?‘ A já říkám: ‚No chci, ale nevím jak.‘ – ‚Já tě tam dovezu, já tam za ní chodím.‘ Tak jsem řekla těm vedoucím, že bych teda jela a kdy odjíždí vlak, že se pak dostavím až k vlaku. Tak on mě vzal za tou tetičkou. Jeli jsme různě metrem, tramvajema, až jsme tam dojeli. Tak jsme přijeli do toho kláštera, to bylo obrovské, obrovské vinohrady, pozemky, všechno a teď se blížíme k tomu klášteru a tam někdo u keře rybízu sbírá rybízky a on říká: ‚To je tetička.‘ Tak jsme řekli česky: ‚Pomož Pánbůh,‘ no a tetička se zvedla a říká: ‚Dejž to Pánbůh.‘ A on říká: ‚Vedu vám návštěvu, máte tu rodinu.‘ A tetička, aniž by věděla, řekla: ‚Jsi od Jendy nebo od Vaška?‘ Já říkám: ‚Od Jendy.‘ Tak byla tetička ráda. Já jsem tam tehdy mínila zůstat, že tam už zůstanu, že tam se do kláštera může a u nás ne, a páter Topenčík byl tehdy ještě bohoslovec a já jsem mu to říkala, že tam zůstanu asi. A on říká: ‚Ne, tam ať jdou Rakušanky, ty půjdeš u nás. My potřebujeme taky lidi a oni, ať si tam jdou ony.‘ Tak jsem to teda vzdala. Tak jsme se tam s tetičkou povykládali, pobesedovali a pak mě ten pan Fatěna přivezl zase zpátky k vlaku. Tetička mi dala nějaké bonbony pro děcka. Došla jsem domů a říkám: ‚Byla jsem za tetičkou,‘ a naši všichni ha ha ha. Říkám: ‚Opravdu jsem byla, tady jsou od nich bonbony.‘ Tak jsem jim to vykládala, jak se mi to poštěstilo. Tak jsem byla moc ráda, že jsem tam mohla být.“
