Františka (Sestra Helena) Řezáčová

* 1951

  • „A pak jsme dojeli do Vídně a já říkám: ‚Vždyť já tady mám tetičku v klášteře a ráda bych ji navštívila.‘ Ale nevěděla jsem jak, protože jsme byli velká skupina, celý vlak. Tak pak jsem řekla těm šéfům, že bych potřebovala jít za tetičkou a naráz vidím, že jde po chodníku pán, který byl od nás z dědiny a bydlel ve Vídni. A on mě uviděl a říká: ‚Nechceš jít za tetičkou?‘ A já říkám: ‚No chci, ale nevím jak.‘ – ‚Já tě tam dovezu, já tam za ní chodím.‘ Tak jsem řekla těm vedoucím, že bych teda jela a kdy odjíždí vlak, že se pak dostavím až k vlaku. Tak on mě vzal za tou tetičkou. Jeli jsme různě metrem, tramvajema, až jsme tam dojeli. Tak jsme přijeli do toho kláštera, to bylo obrovské, obrovské vinohrady, pozemky, všechno a teď se blížíme k tomu klášteru a tam někdo u keře rybízu sbírá rybízky a on říká: ‚To je tetička.‘ Tak jsme řekli česky: ‚Pomož Pánbůh,‘ no a tetička se zvedla a říká: ‚Dejž to Pánbůh.‘ A on říká: ‚Vedu vám návštěvu, máte tu rodinu.‘ A tetička, aniž by věděla, řekla: ‚Jsi od Jendy nebo od Vaška?‘ Já říkám: ‚Od Jendy.‘ Tak byla tetička ráda. Já jsem tam tehdy mínila zůstat, že tam už zůstanu, že tam se do kláštera může a u nás ne, a páter Topenčík byl tehdy ještě bohoslovec a já jsem mu to říkala, že tam zůstanu asi. A on říká: ‚Ne, tam ať jdou Rakušanky, ty půjdeš u nás. My potřebujeme taky lidi a oni, ať si tam jdou ony.‘ Tak jsem to teda vzdala. Tak jsme se tam s tetičkou povykládali, pobesedovali a pak mě ten pan Fatěna přivezl zase zpátky k vlaku. Tetička mi dala nějaké bonbony pro děcka. Došla jsem domů a říkám: ‚Byla jsem za tetičkou,‘ a naši všichni ha ha ha. Říkám: ‚Opravdu jsem byla, tady jsou od nich bonbony.‘ Tak jsem jim to vykládala, jak se mi to poštěstilo. Tak jsem byla moc ráda, že jsem tam mohla být.“

  • „Mně přidělili třeba záhony jahod, okurek, cibule, mrkve, všeho, tak mi chodili sourozenci pomáhat, protože toho bylo moc. Hlavně se sběrem jahod, na to se všichni těšili. Chodili s hrníčkama a cukrem, tak si to tam tlačili a jedli. A to bylo na celé dny, to byly řádky široké, těch jahod bylo hodně, takže s tím hodně pomáhali. Byla jsme v tom družstvu tři roky a pak už jsem se rozhodla, že půjdu na Velehrad. Tak jsem tam dala výpověď. Dali mi ji hned, že jsem tam ani nemusela žádné dva měsíce čekat. Ale nevěřili tomu, mysleli si, že se teda vrátím, že to stejně nevydržím, že půjdu zpátky domů. Tím jsme se tak jako rozešli, ale oni za mnou jezdili sourozenci na Velehrad. Sestra nemínila, že by šla na Velehrad taky. Ji bavily muziky a tak chodila různě s chlapcama, ale potom naráz přišla a řekla: ‚Já půjdu taky.‘ Já jsem jí tenkrát řekla: ‚Nechoď, mamka nejsů a ty musíš taťkovi pomoct vychovat ty zbylé sourozence.‘ A ona říká: ‚Ale však Anežka po nás už má osmnáct, tak ta se zas bude starat. No a taťka nebyl proti, tak za dva roky za mnou přišla na Velehrad taky.“

  • „Hrozně jsme se vždycky těšili na dalšího sourozence. Každý rok už jsme se ptali, jestli maminka něco doveze z Hodonína z porodnice. A když už měl nejmladší brácha čtyři, pět, šest roků, tak jsme se ptali: ‚A mami, to je všecko? Ještě nemáme dvojčata!‘ Mamka se smála a říkala: ‚To už asi bude stačit.‘ Ale potom když už měl brácha sedm, osm let, tak maminka onemocněla a zemřela, takže už nás víc nebylo. Tak jsme zůstali při sedmi. A tatínkův brácha už měl vdanou dceru a ještě měli osmé, takže jsme záviděli, že my už nemůžeme mít. Byli jsme už větší, chtěly jsme vozit, ale už jsme neměli nikoho. Byli jsme s taťkou a ještě jsme měli oba stařečky a obě stařenky, takže nás pomáhali vychovávat. My už jsme pak byly ze školy ven, tak jsme pomohly s těma mladšíma sourozencema. Tak jak to šlo. Někdy poslouchali, někdy ne. Takže jsme se vytřepali, jak sa dalo.“

  • Full recordings
  • 1

    Velehrad, 13.07.2022

    (audio)
    duration: 01:08:09
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Z Vídně na Velehrad

Po prvních řeholních slibech, sestra Václava vlevo, sestra Františka vpravo
Po prvních řeholních slibech, sestra Václava vlevo, sestra Františka vpravo
photo: Archiv pamětníka

Františka Řezáčová se narodila 26. srpna 1951 do sedlácké rodiny v Dolních Bojanovicích. Měla šest sourozenců. Rodina byla přinucena vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD) a podrobit se kolektivizaci. Režim Františce Řezáčové neumožnil studovat, sama tak nastoupila do družstva jako dělnice v necelých patnácti letech. Velikým vzorem pro ni byla vzdálená tetička, která žila ve Vídni v řádu svaté Uršuly, se kterou si příležitostně dopisovaly. V roce 1968 se Františce Řezáčové podařilo tetičku navštívit v rámci zájezdu pořádaného družstvem. Krátce před osmnáctými narozeninami vstoupila do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě. Doplnila si pedagogické vzdělání a celý život pečovala o nemocné a postižené. V roce 2022 bydlela a pracovala v klášteře na Velehradě.