"Nejlepší bylo, když jsme poprvé sundaly ten hábit, a my neměly na sebe nic. Oni nám řekli, že nesmíme už jít v hábitu. Tak jak to udělat? Tak jsme byly v hábitu, bez závoje. Protože my jsme neměly už civilní, my jsme daly všechno pryč. A děcka, když nás uviděly v ústavu, tak všichni spráskly ruce: 'Jak to, že nemáte závoj? Oni vám to z prádelny nedodaly?' Tak letěly do prádelny: 'Jak to, že jste jim nedali závoje? Ony chodí bez závojů, to přece není možné!' Schovávaly nás, pořád nás honily, ať se schováme, že bez závoje nemůžeme jít. Nemohly to pochopit, chudáci. A my jsme říkaly: 'Bohužel, už to tak bude, už budeme chodit bez závojů.' Pak jsme si musely civil pořídit a chodily jsme v civilu. Bylo to od roku sedmdesát dva. Až v osmdesátém osmém v prosinci nám dovolili, těm, co sundaly hábity, že se můžeme znovu obléct."
"Vždycky se něco našlo takového, že nás chtěli přesvědčit. Posílali nás s ROH na rekreaci dokonce. Byli jsme v Jánských Lázních na týdenní rekreaci. Jenomže oni nezjistili, že zrovna ten týden, kdy my jsme tam, tak jsou tam sestry na exerciciích v těch Jánských Lázních. Ony tam byly na čtrnáct dní, týden měly předtím exercicie a pak měly týden takový rekreační, že mohly chodit po horách. My jsme tam byly zrovna ten týden, kdy oni měly taky ten rekreační. Tam jsme se k nim připojily a chodily jsme se sestrami na túry, do hor a tak. A to už nezjistili. Poslali nás na rekreaci a mysleli si, že na té rekreaci si někoho najdeme, že tam bude nějaká příležitost, ale my jsme tam byly se sestrami, takže to taky nevyšlo."
Sestra Irena, civilním jménem Marie Řezáčová, se narodila 3. října 1950 v Dolních Bojanovicích. Vyrůstala v hospodářské rodině, kterou postihla nucená kolektivizace. Vyučila se jako obsluha linky na překližku v Závodu na překližky a dýhy Tatra Hodonín. V jednadvaceti letech vstoupila po vzoru své mladší sestry do kláštera, do Kongregace sester svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě. Doplnila si vzdělání v oboru zdravotní sestra s maturitou. Pracovala jako pečovatelka v Ústavu sociální péče pro mládež na Stojanově. V listopadu 1972 musela z nařízení státu svléct teprve nedávno získaný řeholní hábit. Postupně byl omezován její styk se staršími řeholními sestrami, až byla nakonec spolu s dalšími novickami a tajnými řeholnicemi vystěhována na ubytovnu do Uherského Hradiště. Mimo zdi kláštera nuceně strávila osm let, bez hábitu šestnáct. V srdci však nikdy řeholnicí být nepřestala. První závan svobody pocítila v roce 1985 při účasti na pouti na Velehradě. O čtyři roky později se příslib naplnil po návratu ze svatořečení Anežky České z Říma. V roce 2023 žila v klášteře na Velehradě.
