Jarmila Rousová

"To ráno, jednoho krásnýho dne, byla jsem už vypravená do školy, a co mě napadlo, to já nevím, já jsem se sebrala a utíkala jsem na vejminek. Teď jsem tady otevřela dveře, tam stál, stůl byl na prostředku, to si pamatuju, a za tím stolem seděli dva páni. Toho jednoho jsem neznala, ten druhej si takhle honem zadělal obličej, protože... Ale mě to stačilo, abych věděla, kdo to je. A jen jsem si říkala, ani jsem myslím nepozdravila, to nevím, protože jsem se tak lekla, a říkám si, kde se tady vzali. vždyť tu nikdy nebyli. A otočila jsem se a šla jsem do školy. "

"Já jsem měla koně strašně ráda. Když nám brali dobytek, tak o ten jsem nebrečela. Ale když nám brali koně, tak jsem seděla na žlabě a řvala jak tohle. A tatínek, slze mu tekly, a povídá: ‚Neplač, vždyť víš, že nám je nenechají, že nám je seberou, že je nemůžeme mít.‘ No, ale co to bylo platný, to říkat, když to bylo líto."