Erwin Rupprecht

„Na podzim 1945 jsme mlátili obilí na poli. Přišla česká policie a otce zatkli. Na dům dali velký plakát ‚Národní správce‘. My jsme pak už nesměli do mlýna. Otec byl pryč, toho zavřeli, a četníci řekli matce, že jestli jim přinese americké cigarety, pustí ho. Nebylo to jednoduché. Ale co tehdy musely ženy všechno zvládnout, tomu se ani nechce věřit. Matka se v noci vydala na Hammermühle, kde byl jeden známý, a on cigarety sehnal. Všechno se tehdy směňovalo za mouku. Potom jsme měli tři nebo čtyři pakle, které si policisté vzali. Jenže my jsme nevěděli, jestli otce pustí, nebo ne. Jako děti jsme měly často strach, hodně jsme se bály.“

„Život ve mlýně byl zajímavý. Přicházelo k nám hodně lidí, už jako malý kluk jsem s nimi byl v kontaktu. V tehdejší době byl mlýn vlastně taková druhá hospoda. Vím ještě, že jsme za války poslouchali švýcarský rozhlas Beromünster. Musel jsem hlídat, protože to bylo zakázané. Tak jsme se dozvídali nejnovější informace. Přicházeli k nám lidé a poslouchali taky. Ale já jsem musel hlídat, když někdo přišel, musel jsem ho pustit a také dát znamení, aby rozhlas vypnuli.“

„Schůzky Hitlerjugend byly každý týden, v sobotu nebo v neděli nebo když byl nějaký svátek. Například Svátek matek. To jsem tehdy musel z Fischernu do Pomezí nad Ohří, což bylo šest kilometrů, tam jsme se shromáždili a pokračovali do Chebu, dalších šest kilometrů. V Chebu nás shromáždili na náměstí a pak jsme museli mašírovat ulicemi. Byly jsme tam děti z celého okresu. Když se v nějakém domě narodilo dítě, dívky před okny pověsily věnec. A kde byl věnec, tam se muselo zastavit a zazpívalo se tam. Potom jsem musel pěšky znovu do Pomezí, už byla tma, a pak ještě dalších šest kilometrů pěšky sám do Fischernu. Po tomto otec nechtěl, abych do Hitlerjugend dále docházel. Ale nemohli jsme to říct otevřeně, to bychom hned byli podezřelí. Tak jsem musel říct, že jsem se bál. Potom jsem tam už nechodil. Odebrali mi mou HJ průkazku a taky potravinové lístky. Ty pro nás nebyly až tak důležité, měli jsme přece mlýn, ale ztratili jsme tak i nárok na cukr. A ten byl pro celou rodinu.“