RNDr. Ing. Vladimír Sattran CSc.

* 1930

  • „Já ještě když jsem například pracoval v Burkině Faso, tak to si pamatuju přesně, tak oni odebírali z mého platu 20 %. Potom když jsem přišel [zpátky], tak udělali celkový vyúčtování – kolik jsem odevzdal peněz pro tu Polytechnu – a bylo to víc než sto tisíc dolarů. Jestli sto dvacet tisíc dolarů, který jsem odevzdal Polytechně, který oni si zapsali.“

  • „Bylo to asi dvakrát nebo třikrát vždycky v neděli k obědu. Já si pamatuju na to, že moje manželka z toho byla vždycky nešťastná, protože když jsme vařili oběd, tak zazvonili a přišli dva v koženejch kabátech, posadili se, a že by se mě na mnoho věcí chtěli zeptat. A bylo to o tom, s kým jsem se ve Francii stýkal a podobně. Zřejmě chtěli třeba zprávy o... I tam byli lidi, který třeba hlásili o nás něco a podobně. Já jsem se tam stýkal s Monsignorem Parolkem a mluvil jsem s doktorem Tigridem, a je zřejmě možný, že to tušili, ale hlavně kvůli tomu, že jsem měl docela dobrý jméno na Vysoké škole báňské v Paříži, kde chtěli, abych tam zůstal a pracoval. Já jsem se vrátil kvůli tomu, že maminka oslepla a bratr mně volal, jestli ještě ji chci vidět, abych se vrátil.“

  • „My jsme tam s takovou partou studentů odešli. My jsme řekli: ‚To nemůžeme študovat, ty práva v tom, co bylo.‘ Takže jsme odešli. Potom nám slíbili, že když uděláme tříměsíční brigádu na stavbě mládeže u Ostravy, kde se stavěla taková dráha, tak když to splníme, že můžeme pokračovat na vysoký škole. Tak jsme to splnili. Nezapomenu na kamarády a kamarádky, který tam byli. To byli samí velice vzdělaný, řekl bych taková ta správná inteligence, která nechtěla ten komunistický převrat, a zvlášť po Horákový. To jsme tam tak hráli. Já jsem tam hrával na klavír, v tělocvičně jsme tancovali, měli jsme toho legraci. No, a potom jsem se dostal na Přírodovědeckou fakultu, protože tam zrovna přijímali dost lidí. Tenkrát geofyzika, která se tam začala vytvářet, tak hledali lidi, kteří trošku znali matematiku, a já jsem byl celkem dobrej na matematiku, takže jsem se tam hnedka dostal.“

  • Full recordings
  • 1

    V Praze, 15.03.2024

    (audio)
    duration: 01:38:26
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    V Praze, 22.03.2024

    (audio)
    duration: 21:25
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nejmíň třikrát jsem odmítl vstup do strany

Vladimír Sattran, květen 1950
Vladimír Sattran, květen 1950
photo: archiv pamětníka

Vladimír Sattran se narodil 9. října 1930 v Praze do středostavovské rodiny s kořeny ve východních Čechách. Rodinné prostředí bylo inspirující. Od dětství se věnoval hudbě, ale zajímala ho i matematika. V 50. letech začal studovat práva, ale po roce odešel, odmítl v atmosféře politických čistek studovat obor poplatný režimu. Po krátkém povinném intermezzu na stavbě mládeže studoval geologii, specializaci objevování ložisek, na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Po absolutoriu dálkově vystudoval i báňskou fakultu. Pro svou odbornou kvalifikaci a znalost francouzštiny byl vysílán pracovně na stáže do francouzsky mluvících zemí. Po srpnu 1968 se rozhodl emigrovat do Francie, ale po třech letech se z rodinných důvodů vrátil. Byl i nadále, jako významný odborník, vysílán na práci do zahraničí, např. do Iráku, Maroka, Sýrie, v rámci výzkumného programu OSN také do Burkina Faso. Už v prosinci roku 1989 byl pracovníky Geologického ústavu zvolen ředitelem. Po dvou letech odešel do důchodu, ale po rozdělení Československa byl jmenován českým velvyslancem v Maroku. Je činný i literárně – přeložil poezii Paula Claudela z francouzštiny a je autorem sedmi knih. Stále udržuje kontakty s bývalými kolegy z oboru a současnými studenty.