Lubomír Schimmer

* 1939

  • „Informace jsem moc neměl, akorát jsem sem tam něco slýchal ze Svobodné Evropy o normalizaci, což byla v Čechách doba temna. Bylo to čím dál tím horší. Lidi byli vyhazovaní z práce, každý, kdo něco řekl, šel hned sedět, perzekuce a teror, no, a hlavně vedoucí úloha strany. Něco konkrétního jsem vždycky slyšel jen, když to bylo ve zprávách. Že někdo umřel, nebo někdo utekl. Abych tak řekl pravdu, ono mě to ani moc nezajímalo. My jsme měli svých starostí dost. Ne, že bychom se měli špatně, ale my jsme měli jinačí zážitky. Politika v Čechách… Když tedy přišel rok devadesát, nebo respektive osmdesát devět, to už byla uvolněná atmosféra, všecko jsme to sledovali v novinách. Hodně se psalo o tom, co se tady děje. Že se prostě uvolňuje atmosféra, perestrojka, Gorbačov, tohleto všecko… Komunistům se to tedy moc nelíbilo. Dubček a ti zrádci, co údajně pozvali ty Rusy v tom osmašedesátém, že ano. Tak potom se o tom v roce osmdesát devět dokonce začalo i mluvit a psát. Já jsem byl zrovna v Istanbulu a jdu takhle okolo stánku a tam byly fotky z Prahy, jak to tam mydlí těmi pendreky. Co tam bylo napsáno, jsem samozřejmě nerozuměl, jenom jsem z toho usoudil, že to asi prasklo. Potom jsme jeli už brzy domů, takže když jsem přijel do Rakouska, zatelefonoval jsem [do Československa], a tak jsem se dozvěděl, co se děje.“

  • „Hodně často jsme jezdili k dědečkovi do hospody. Ten ji měl v Holešovicích u holešovické elektrárny. Takové to znamení jsou ty čtyři velké komíny. Tu spojenci zase bombardovali. Před tou hospodou byl takový plácek. A ta elektrárna byla asi tak sto metrů od hospody, respektive hospoda byla sto metrů od elektrárny. Jednou jsme takhle přijeli z Prahy, [jak] se říkalo, u té elektrárny jsme vystoupili a najednou začaly houkat sirény. Máma říkala: ‚Máme utíkat těch sto metrů, nemáme utíkat…? Radši ne…' Schovali jsme se v postranní uličce v takovém baráku a za deset vteřin nato dopadla bomba přímo doprostřed toho plácku. Kdybychom bývali utíkali, tak jsme to dostali rovnou z první ruky. Nebo jsem seděl v hospodě takhle u okna v kuchyni, něco jsem si maloval a najednou strašná šupa. Okno se mi vysypalo do hlavy, měl jsem pořezanou hlavu. Válečné zranění… Udělala se taková divná tma. Babička se lekla, upadla přes konev, zlomila si žebra. Pak jsme šli do sklepa, ale to už bylo pozdě. Děda stáhnul jednou před náletem roletu, to jsem tedy neviděl… Ale bomba dopadla na ten plácek a on měl tu roletu namotanou na pípě. Střepina mu prosekla novou elektrickou pípu. Tenkrát byly výčepní pulty na led, on měl jednu z prvních elektrických píp v Praze. Střepina proletěla skrz roletu a udělala mu hroznou díru do toho chladicího pultu.“

  • „Jediné vzpomínky, co mám na svůj předškolní věk, jsou kromě pár maličkostí: nálety, kulometná střelba, bombové útoky a tak podobně. Zaprvé, jak jsme bydleli kousek od kolejí, to byla trať z Prahy na sever… V Kralupech byla chemička a tu bombardovali spojenci, a protože to bylo v roce 1944 a na jaře měli ještě nějaká letadla, tak se tam odehrávaly letecké souboje. Ta letadla nám létala nad barákem, střílela po sobě, kulky létaly na všecky strany, [byl to] strašlivý rachot. Odhazovali nádrže, asi metr velké, vypadalo to jako vejce. A kdo viděl ten film Po strništi bos, tak tam ta nádrž taky hrála roli, jenomže ta byla z bombarďáku asi na čtyři sta litrů, tyto byly jenom stolitrové. Ale chlapi, potom, když to skončilo, tam honem utíkali a cucali z toho taky ten benzín. V každé byly ještě tak čtyři litry benzínu. Nikdo si nedovedl představit, co to byly čtyři litry benzínu na konci války. Taky tam byly odhozené náboje, pásy s náboji. To byly naše hračky - kulometné pásy, metr a půl dlouhé, plné nábojnic z kulometů. S tím jsme si pak hráli jako děti. Hráli jsme fotbal, najednou to začalo létat, my jsme utíkali do lesa, a když to přestalo, tak jsme se vrátili. Když byly ty souboje, tak se táta díval z okýnka, ale my jsme museli zalézt k nějaké zdi. A říkali jsme: ‚Když to do nás střelí, tak tady se nám nic nestane.' A máma jednou říkala: ‚Půjdeme radši támhle do skal.' Tam byl takový skalní převis. ‚Tam se schováme. Co kdyby to praštilo do toho baráku, třeba to začne padat a hořet.' Tak jsme tam utíkali a schovali jsme se tam. A když [to začalo], máma nás s bráchou zalehla a hlasitě se modlila. A jednou to takhle zase strašně bouchalo a máma říkala: ‚Už tam radši nepůjdeme, třeba bychom tam nedoběhli.' Protože člověk nikdy nevěděl, kdy nějakou tu kulku chytne, protože bylo strašné množství výstřelů, které létaly na všecky strany. Tak jsme tam nedoběhli. Druhý den jsme se [tam] šli podívat v rámci nějakého hraní, a tak jsme viděli, jak jsou tam ty skály rozsekané od kulek. Kdybychom tam bývali šli, tak bychom to asi nepřežili.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 18.04.2023

    (audio)
    duration: 01:40:23
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 14.06.2023

    (audio)
    duration: 01:51:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Maloval jsem si a najednou strašná šupa. Okno se mi vysypalo do hlavy. Válečné zranění…

Muzikant Lubomír Schimmer
Muzikant Lubomír Schimmer
photo: Archiv pamětníka

Lubomír Schimmer se narodil 26. září 1939 v Praze Růženě Schimmerové, za svobodna Vedralové, a Janu Schimmerovi. Tatínek byl učitelem, maminka pracovala v oděvním obchodu. Dětství prožil v Podmoráni v Úholičkách. Roku 1944 nad jejich domem létala letadla. V dědečkově hospodě střela rozbila okno a střepy Lubomírovi pořezaly hlavu. Ve Velkých Přílepech zažil příjezd Rudé armády, jeden seržant se ubytoval u nich doma. Spolu s bratrem cvičil na XI. všesokolském sletu. V roce 1956 se vyučil číšníkem v hotelu Continental a začal pracovat ve Vídeňské kavárně. Roku 1961 se oženil s Annou Kratochvílovou, narodil se jim syn Miroslav. Po svatbě pracoval ve Starém železe v Plzni, poté v ústavu geodézie a v bufetu Fénix. Od roku 1962 studoval Lidovou konzervatoř v závodním klubu ET Doudlevce. Založil kapelu Omega. V letech 1954 a 1957 se umístili jako druzí v celostátní soutěži Hledáme nové talenty. V roce 1969 emigroval s přítelkyní Veronikou Bajgerovou a kapelou Omega do Jugoslávie, poté bydlel v Rakousku a v Německu. Do Československa se vrátil v lednu roku 1990. Pak se oženil se svou třetí manželkou Janou Majerovou. V době natáčení (2023) žil jako vdovec v Horní Plané.