„Šli jsme do Prahy, kde měl vilu inženýr Čížek. Prodal ji nějakému zbohatlému instalatérovi, ale musel nám tam dát byt. Tehdy se ty byty zmenšovaly a už nikdo nemohl mít velký byt. Bylo to strašně nešikovný, protože to byla hogo fogo vila, s mramory, s prosklenou halou, takže jsme tam museli dát záclonu, tatínek měl pokoj přes tu jejich halu, oni byli tam a kuchyň měli dole. A ještě byl šíleně drahý nájem, tatínek dva roky nedostal žádnou práci, maminka se začala učit šít, snažili se, ale nikdo je nikde nechtěl zaměstnat, protože jsme byli kapitalisté. Tatínek měl zaplatit milionářskou daň. Bylo to tak, že vám sebrali v roce 1948 majetek, ale chtěli, abyste v roce 1949 zaplatili milionářskou daň za rok 1948. My jsme ale už žádné peníze neměli. Tatínek řekl, že z něj můžou dostat peníze, jedině když ho prodají do otroctví. Takže si pamatuju, jak k nám přišli lepit cedulky na nábytek a na všechno a my jsme se sestrou něco schovávaly. Třeba Pražské jezulátko jsme strčily do almary, aby nám ho nesebrali. Maminka plakala, muselo to pro ni být hrozné. Ale děti to berou jinak. A pořád se něco dělo. Rodiny našich přátel na tom byly stejně.“
„Když jsem bydlela tady v Bechyni, neměli jsme peníze, a tak jsem mohla do Prahy jezdit jen jednou za měsíc. Žila jsem tady se strýčkem Křižíkem a jediné, co jsem měla luxusní, byla skotská sukně a tu jsem musela nechat v Praze, abych tam něco měla. Tady jsme chodili v teplákách a strkali jsme si teplákové nohavice do kecek, aby to bylo jako šponky. Takže všem strašně smrděly nohy. Když byla zima, musela jsem si nahoru nosit topení, abych si zatopila. Ale to víte, byla jsem líná a našla jsem elektrický ,bobík‘, kterým jsem si zatopila. Jenže pak přišel účet na 360 korun, což v té době bylo strašně peněz. Bylo to po měnové reformě. To mi tedy spadla čelist, že z toho bude průser. Zjistila jsem ale, že půda je plná flašek a za flašku se platila koruna. Řekla jsem to strýčkovi Křižíkovi a on říkal: ,Dítě, to je dobrý nápad.' Nosila jsem ty flašky dolů v košíku dolů a strýček si sedl na stoličku a hadicí je omýval. A měl ten volkswagen, takže jsme navozili ty flašky do výkupu. A bylo jich tolik, že jsme nejen zaplatili ten účet, ale ještě jsme si koupili uherák. Strýček byl můj vychovatel – vždycky jsem od něj dostala takovou tu lepší stránku věci.“
„... a maminka mu říkala: ,Pane doktore, prosím vás, nemohl byste tu naši Helenu někam vyslat? Oni ji tady jinak zavřou.' A on mě opravdu vyslal. Já tomu věřila, protože nepodezřívám nikoho, že na mě šije boudu. Vyslal mě, že máme jet s tou Helenkou Prokopovou, to byla doktorka od Vichterleho, do Vídně. Ve Vídni jsme měly zařídit ubytování pro Smrkovského, Dubčeka a další, na komunistické straně Rakouska. Kdyby se tito pánové dostali za hranice. S Helenkou jsme na to kývly, že tam pojedeme. Bylo to asi čtrnáct dní po té, co nás obsadili Rusové. Tak jsme se odebraly vlakem do Vídně. Teprve tam jsem si uvědomila, jak jsme byly s nervama v čudu. Třeba tam bouchlo auto na ulici a my jsme skočily pod stůl. On si to člověk neuvědomí, když v tom žije. Tak jsme došly na komunistickou stranu Rakouska, Helenka uměla německy, já anglicky. Tomu komunistovi jsme tam vysvětlily, že potřebujeme, aby zařídili pro Smrkovského, Dubčeka a další ubytování. On říkal: ,No, to my nemůžeme. Ale já osobně bych mohl. A je to hezké, soudružky, že se takhle staráte.'“
Helena Schmaus-Shoonerová se narodila 12. března 1938 v Praze jako starší ze dvou dcer do rodiny Gustava a Miroslavy Schmausových. Jejím pradědečkem byl významný český vynálezce František Křižík. V roce 1939 koupil Gustav Schmaus s kolegou Ing. Čížkem od židovského podnikatele továrnu v Plzni, kam rodinu přestěhoval. Matka s dětmi se však raději uchýlila do bezpečnější Bechyně, kde měla babička vilu. Helena byla v květnu 1945 v Bechyni svědkem špatného zacházení s ruskými zajatci. V Plzni, kam se Schmausovi záhy přestěhovali, prožívali osvobození Američany. V roce 1948 komunisté zestátnili otcův podnik a zabavili rodinný majetek. Schmausovi se přestěhovali do podnájmu do Prahy. Gustav Schmaus byl z politických důvodů dva roky bez práce, jeho žena směla pracovat jen v dělnické profesi. Helenu kvůli „buržoaznímu” původu vyhodili z keramické školy v Bechyni a jen díky rozumnému řediteli, který jí pomohl, školu dokončila v Karlových Varech. Vystudovala pražskou UMPRUM a poté pracovala v Jablonexu jako návrhářka šperků. V roce 1964, kdy její sestra Jana emigrovala do USA, se Heleně podařilo odejít ze zaměstnaneckého poměru na svobodnou uměleckou dráhu. Se svou bižuterií měla úspěch doma i v zahraničí. Rok 1968 prožila v Paříži, Itálii, Praze a Vídni. V roce 1970 se v Praze provdala za kanadského historika - paleografa Haughese Shoonera a v roce 1971 se odstěhovala do Kanady. Dokud žili rodiče, pobývala v Československu pravidelně několik měsíců v roce. V Kanadě malovala na keramické plastiky a porcelán, inspirována indiánskou a eskymáckou kulturou. V roce 1995 se definitivně vrátila do Čech, do bechyňské vily.
