Libuše Šedinová

„Přišel rok čtyřicet osm, to už jsem chodila samozřejmě v Děčíně do základní školy, přišla paní učitelka, ve výtvarné výchově, a řekla: ,Tak, a dneska malujeme odznak Pionýra.‘ Namalovali jsme každej odznak Pionýra, pak řekla: ,Tak tam napište přihláška.‘ Podepsali jsme výkres a byli jsme pionýry. Bylo vyřízeno. V té době, protože jsme měli vazbu na církev, tak jsme byly se sestrou členky Svazu katolické mládeže. V podstatě to bylo sdružení, dalo by se to říct, že to byl kurz sebevzdělávání. V Děčíně byl jezuitský seminář, kde byla filozofická fakulta. V padesátých letech filozofickou fakultu zrušili, všechny profesory pozavírali. Jednoho konkrétního jsem znala, protože k nám chodil do rodiny, vyučoval španělštinu, portugalštinu, řečtinu. Pak dělal výhybkáře na dráze...“

„Přišel rok čtyřicet čtyři, což byla heydrichiáda, a mně se stala taková příhoda, že jsem byla unesená. Unesla mě sedmnáctiletá dívenka. Odjely jsme z Vyškova, kde jsem se narodila, a unesla mě do Brna. Ona sama byla nezletilá a za únos dostala potom 2,5 roku. Je třeba říct, že byla doba heydrichiády, čili všichni, co nás ubytovali, se vystavovali de facto zastřelení. V době, kdy byl nálet, byty byly prázdný, my jsme do sklepa nesměly, protože jsme nebyly evidovány, takže ona měla volný pole působnosti.“