Libuše Šedinová

„Přišel rok čtyřicet čtyři, což byla heydrichiáda, a mně se stala taková příhoda, že jsem byla unesená. Unesla mě sedmnáctiletá dívenka. Odjely jsme z Vyškova, kde jsem se narodila, a unesla mě do Brna. Ona sama byla nezletilá a za únos dostala potom 2,5 roku. Je třeba říct, že byla doba heydrichiády, čili všichni, co nás ubytovali, se vystavovali de facto zastřelení. V době, kdy byl nálet, byty byly prázdný, my jsme do sklepa nesměly, protože jsme nebyly evidovány, takže ona měla volný pole působnosti.“

„Ve Vyškově jsme bydleli ve špitále, kde nebyl sklep, kde jsme se mohli schovat. Vyškov byl vyhlášený jako německý město, i dneska je tam posádka. I proto byl Vyškov dost zdevastovanej. Ještě Němci dali příkaz v tom čtyřicátým čtvrtým roce, aby náměstí – výlohy – bylo obito dřevem. Ale ty poslední dny, když už mělo dojít k odsunu Němců, kdy měla být kapitulace, tak sami Němci lítali nad Vyškovem a házeli na něj fosforový bomby, takže Vyškov z velké většiny vyhořel. My se tam odsaď utíkali schovat do krytu, a sice na faru do vinného sklepa. A pak přišlo osvobození sovětskou armádou. Jenže následovalo v podstatě rabování. I nás to postihlo, že přišli do toho vinnýho sklepa, v koších se začalo nosit víno nahoru a tam se popíjelo, teda vojáci. A děvčata, nebo mladý holky, ženy, žádali, aby šly škrábat kartošky – to jsou erteple. No a při té příležitosti došlo k různým problémům. Takže my jsme tam udělali řetěz v tom vinným sklepě, rozbíjely se flašky, házelo se víno do kanálu...“