František Sedláček

"Nahnali nás, už to bylo opravené, do kinosálu s tím, to byly ty procesy se Slánským, tajemníkem Slánským, nebo spolutajemníkem. Tak prostě abychom podepsali trest smrti, abychom souhlasili podpisem. My, co jsme nastoupili do té letecké akademie, tak nás bylo... byli gymnazisti, pak my jako průmyslováci a tak prostě, tam byli ti z ŠDD, kteří to dělali za osm měsíců, a nastoupili tam taky a my jsme byli vojíni akademici a oni byli četaři. A ten Šafra, to byl komunista, ten byl v mém oddíle poručíkem. Podle té skupiny jsem podle ní patřil. 'Franto, to musíš podepsat.' A já povídám: 'Podívej se, Ádo, já to nebudu podepisovat. Já jsem civilní osoba a já nemůžu posílat někoho na smrt. Od toho jsou tady soudy a já tady nebudu nějakou zodpovědnost, že jste na nás přenesli zodpovědnost, abychom to...' Tak jsem to prostě nepodepsal. A on to podepsal za mě. Tak jsem odtamtud vykročil, šel jsem přes dvůr na velitelství. A tam byl velitel štábní kapitán Kočka, byl to voják, přišel z Ruska celou tu armádu a povídá: 'Vojíne akademiku, co se stalo?' Já povídám: 'Pane štábní, já mám takový problém, já vám to musím říct, co mám teď dělat.' Když jsem začal povídat, tak on povídal: 'Počkej, pojď, jdeme ven.' A šli jsme takhle za kasárna a já jsem mu to vysvětlil. Povídá: 'Člověče, to nemůžeš odejít, buď tě zavřou, nebo tě dají k pétépákům. Zkousni to, nech to být. Já ti radím dobře, nech to být, vydrž to. Musíš se přetvařovat.'“

"Takže jsme získali psa, křepeláka nádherného, měl takové ty třásně, pěkný pejsek. Přišla ta revoluce, tak jsme to přežili. Pak nastalo osvobozování sovětskou armádou, ale to už vlastně bylo jenom... to už bylo hotové. Pár Němců se skrývalo na těch hřbitovech a tam je prostě stříleli. No a já jsem s tím psem šel taky na procházku tou Černokosteleckou a teď jeli Rusové na nákladním autě a tam takhle stáli penzisti a oni jim hodili cigarety. A pak najednou, mávali, oni najednou zastavili, vyskočil ten voják z té korby, přiběhl ke mně a toho psa mi sebral. Prali jsme se o to a on mi ho sebral. Přišel jsem domů a byl jsem bez psa."

"No a přišel ten osmatřicátý rok a příslušníci třeba policie, jak byla ta Mnichovská dohoda, tak v tom roce 1938 na podzim jsme museli opustit to pohraničí. Nás odstěhovali vojáci do Loun, tam to složili, ten náš nábytek, v tělocvičně a my jsme ho nemohli nalézt. Tak jsme se přemístili na otcovu stranu tam k jeho matce. A můj otec byl ve službě, to byl takzvaný SOS, chránili ty hranice. Pak dal vědět, že bude přeložený do Kladna. Tak pak jsme se přestěhovali do Kladna, to bylo v roce 1939 na jaře."