„Já jsem měl rodinu na chatě, tak jsem tam zajel a celá vesnice měla vysílání napojené na místní rozhlas a tam se pořád vysílala taková smutná pohřební hudba. A já jsem tam potom vběhl na to pracoviště a říkám tý techničce: ‚Co to vysíláte, vždyť je to strašný, to by si člověk vykopal hrob, když to tady poslouchá, a do toho jdou ty zprávy...‘ A ona říká: ‚Když já tady jinou desku nemám.‘ Já jsem pak sehnal nějakou desku, ale to jsem se tak smál. To byla ale naprosto deprimující hudba, která se tak hraje akorát na pohřbech, a teď do toho ten srpen a teď to bylo přerušovaný tím vysíláním – tamhle se děje to a to...“
„To totiž teprve teď vidíte, když víte, co se tam dělo. My jsme to tenkrát nevěděli... To byste musela vidět ten mechanismus, jak oni postupovali. Když můj otec zemřel v koncentračním táboře, tak protože jeho manželka byla árijka, tak poslali urnu a všechny osobní věci, které měl, včetně snubního prstenu, který přestřihli, aby ho dostali z té ruky. Hodinky, brýle, to všechno mám doma, to všechno poslali, protože věděli, že měl manželku árijku. Pokud zahynuli ty rodiče, neposlalo se vůbec nic. Takže oni měli takové postupy, my jsme vůbec nevěděli, co se v tom táboře dělo. Přišel úmrtní list, kde stálo, že zemřel na srdeční zástavu, to víte, že nenapsali, co mu udělali, takže to dekorum, to oni uměli zachovat. Teprve po válce člověk viděl, co se tam dělo. Tábor – my jsme si to nedovedli představit a já jsem v tom ani nežil, mě by to ohrozilo až ve čtrnácti, neb jsem sledoval tu válku, tak jsem věděl, že do těch mých čtrnácti let to Německo bude poražený. Jak se ta fronta hnula, to člověk měl doma mapy a viděl to na mapách, jak se to prostě sune.“
„My jako děti... mně bylo dvanáct let. V tomhle věku vás nikdy nenapadne, že se vám něco může stát, třeba otázka smrti. Takže my jsme třeba roznášeli jídlo na barikády a nějaký blázen tam po nás střílel, ale jako dítě si to člověk vůbec neuvědomuje, že by se mu mohlo něco stát. U lidí tohoto věku to nehraje žádnou roli. Stejně tak jako když po náletu jsme tu pobíhali mezi hořícíma barákama, a když tam byly ještě ty časový bomby, tak ještě někdy vybuchly, ale pro nás to bylo zajímavý, běhali jsme tady v troskách. Já když to dneska někdy vidím na fotografiích, tak si říkám, to snad není možný. Ale jako dítě to člověk všechno bere úplně jinak.“
Richard Seemann se narodil 8. září 1933 v Praze do česko-německé rodiny židovského původu. Otec Bedřich, hudební skladatel a novinář, zahynul v roce 1942 v koncentračním táboře Flossenbürg. Pamětník coby míšenec prvého stupně měl ve čtrnácti letech nastoupit do transportu. Již od deseti let si tak vedl podrobné záznamy o tom, jak se válka vyvíjí. Zájem o historii mu zůstal a později vydal několik publikací. V roce 1951 vyhrál konkurz do redakce zahraničního vysílání, která tehdy sloužila jako skladiště nepohodlných lidí. V roce 1966 dostal nabídku vycestovat jako zahraniční zpravodaj do Bonnu. Nepodepsal však spolupráci s StB a místo nezískal. V srpnu 1968 se podílel na vysílání z okupované budovy Čsl. rozhlasu a ze záložního studia v Nuslích připravoval zprávy pro zahraniční vysílání. V roce 1970 vystoupil z komunistické strany a dostal výpověď v rozhlase. Následujících dvacet let pracoval v kotelně a železářství. Po roce 1989 se vrátil do rozhlasu, kde vykonával funkci ústředního ředitele federálního rozhlasu. Po odchodu do důchodu v roce 1993 působil jako zahraničněpolitický komentátor ve Slově a v Mezinárodní politice. V letech 1997-2004 byl členem Rady Českého rozhlasu, které dvě volební období předsedal. Dodnes pro Český rozhlas Plus komentuje dění v německy mluvících zemích.
