Mgr. Irena Seifertová

„Otec měl problém sehnat práci adekvátní svému vzdělání. On byl přesvědčen, že to zařídili jeho kolegové z práce, že ho nikdo nechce zaměstnat. Když tenkrát přišel do ,Swingsu‘, tak mu řekli, že ho mohou zaměstnat maximálně s cikánama v nádvorní četě, což ho velice urazilo. Vím, že pak pracoval jeden čas v Tosu Hulíně jako jeřábník, potom dělal někde vrátného, pracoval i jako laborant na různých řepných kampaních, ale musel dojíždět, protože pracoval v Uherském Hradišti, pak Bedihošti. Tam pak také zemřel. V neděli se loučil s matkou, odjížděl do práce a v úterý nám telefonovali, že je otec po smrti. Když jsme pak přijeli na tu ubytovnu a viděli, v jakých podmínkách mu bylo špatně, jezdila tam záchranka, a vlastně zemřel sám, tak mi z toho nebylo dobře.“

„Tvrdili mi, že ví o dokumentu, který při sobě mám, a ať jim ho vydám po dobrém. Tak já jsem reagovala, že nic nemám. Pak mi kolega, se kterým jsem seděla v kanceláři, řekl, že se mi bez mého vědomí hrabali v kabelce a ve stolu. On je upozornil, že dělají něco, co by neměli. Já jsem ale těch Několik vět podepsaných od pana Bartošky měla u sebe v plášti, takže to se jim do rukou nedostalo. StB ale měla samozřejmě zájem o pana Adámka, kterej byl takovej tvrdej, a chtěli, abych jim na něj něco prozradila. Já jsem pořád dokola tvrdila, že u sebe nic nemám. Měli mě tam na personálním na výslechu asi dvě nebo tři hodiny, nevím už, jak dlouho. Bylo to ale dlouhé a stále dokola. Vím jenom, že ten jeden se mě ptal, jestli jsem svobodná, nebo ženatá. Já mu na to odpověděla, že nejsem. On se divil, co nejsem. Já mu odpověděla, že nejsem ani svobodná ani ženatá. Tak pak ten druhej mu řekl, aby se mě zeptal, jestli nejsem vdaná. Tak se zeptal, jestli vdaná, tak jsem odpověděla, že jo. Takže to mě pobavilo v té chvíli, kdy mně nebylo teda tak úplně do smíchu.“

„Doktoři a sestry tam chodili a podepisovali petici, aby pan doktor (primář Lochman) odešel ze své funkce. Přišli také za mnou s tou peticí, ať jim to teda taky podepíšu. Já jsem odmítla, protože on mně nic zlého neudělal, spíše naopak. Vysvětlila jsem jim své důvody, že i jako komunista se zachoval vůči mně jako čestný člověk a přijal mě do zaměstnání, což by spousty lidí na jeho místě neudělalo. A teď já nebudu dělat něco proti své vůli, jenom proto, že to dělají ostatní. Vlastně jsem toho člověka ani neznala, vždyť jsem tam nastoupila někdy v prosinci a ta petice probíhala v lednu. Nemohla jsem ho hodnotit, ačkoliv ostatní měli argumenty takové, jaké měli ze svého úhlu pohledu. Možná měli pravdu, ale já jsem se k tomu nechtěla připojit, abych odsoudila člověka, který mně de facto nic neudělal. Zkrátka měla jsem jiný názor. Primář na to pak reagoval tak, že za ním chodili někteří ti, co petici podepsali (sestry a doktoři), a odůvodňovali podpis tím, že chtěli mít klid, chtěli se vyhnout problémům s iniciátory petice. A nejlepší na tom bylo, že ti iniciátoři petice za mnou chodili a říkali mi, jestli se bojím to podepsat. Tak jsem jim na to odpověděla, že jsem se nebála komunistů, a tak nebudu teďka měnit svoje postoje a názory a nic jim nepodepíšu. Nicméně se mě tam pak někteří lidé stranili a neměla jsem tam dobrou pozici.“