„My [rodina] jsme v té době jezdili na Svatou horu a do Příbrami vlakem, protože jsme auto, jak jsem říkal, dlouho neměli, a společně s mými bratry už jsme dopředu věděli, co nás bude čekat, až se budeme k té Příbrami blížit, a netěšili jsme se na to. Protože můj tatínek, jak mu trošku impulzivně pulzovala v žilách ta uherská krev, tak v momentě, kdy se začaly na obzoru objevovat haldy vytěžené hlušiny z uranových lágrů na Příbramsku, tatínek nekontrolovatelně začal na celé kupé ve vlaku vykřikovat: ,Mizerové komunistický, gauneři, tady jsme chcípali!‘ A to bylo v osmdesátých letech, to znamená za minulého režimu. A lidé chvatně opouštěli kupé, protože se báli, že je to nějaká provokace. Maminka uklidňovala tatínka: ,Otíku, prosím tě, ne, ticho.‘ Ale on se ještě víc rozohňoval, jak jsme se blížili k těm hlušinám. A my jsme se samozřejmě strašně styděli, tak jsme se tvářili, že se nás to netýká, a věděli jsme, to už byl takový kolorit cesty na Svatou horu do Příbrami, že nás tohle bude provázet. Tak se to stávalo vždycky, když jsme do Příbrami jezdili.“
„Takových spolupracovníků, kteří byli kolem mého tatínka a obklopovali jej, bylo v těch sedmdesátých letech hned několik. A byli to lidé, k nimž měl naprostou důvěru, a jak už jsem zmínil, o to trpčejší by pro něj bylo, kdyby k tomuto poznání došel. A tady ještě zmíním, že někteří z nich se rekrutovali i z okruhu duchovních té doby. Nechci hodnotit samozřejmě tu dobu, ve které jsem žil jako malé dítě, ale přesto při pročítání svazků StB si už vybavím tu dobu jako chlapec, který měl v té době ještě dva malé sourozence, a snažím se vžít do pozice těch agentů-„přátel“, kteří k nám přišli na nedělní oběd, chovali nás na klíně a museli nás vidět jako malé děti a museli zároveň dobře vědět, že to, co tam právě provádějí, tak napomáhají třeba ke třetímu zatčení mého otce. A jsem přesvědčený o tom, že v té době, kdy už měl opravdu silně podlomené zdraví, takže třetí věznění už by, si myslím, nepřežil. Snažím se klást si i tyto otázky, proč to dělali tito lidé, a museli nás, jako malé děti, prostě vidět kolem sebe. A přesto je to nějakým způsobem neodradilo od činnosti, která se bohužel opakovala.“
„To byl takový nesmírně ušlechtilý zjev, který přede mnou v tu chvíli stál. Můj tatínek na ni vzpomínal ze svého mládí, protože oni spolu trávili dost volného času a v těch padesátých letech spolu s oblibou třeba tancovali v písecké Bílé růži, tak o ní hovořil, že měla někdy až pronikavě magický pohled očí. A musím říci, že jsem tehdy něco podobného zažil, když mi podala ruku, pevně ji stiskla a podívala se mi takovým hlubokým pohledem do očí, že jsem byl úplně v rozpacích. Ale byla nesmírně charizmatická a byl to takový silný moment, který se mi vryl do paměti. Já jsem ji potom zavedl za tatínkem, který ji už vyhlížel a očekával. Dlouze se objali a paní Dagmar byla šťastná jako on a říkala, že to tedy nakonec všechno k něčemu vedlo, už kvůli nim… a podívala se na mě jako na takového zástupce mladé generace, že ten jejich boj a ten jejich vzdor nakonec přeci jen pomohl k tomu, že se režim zhroutil nejenom u nás, ale vlastně ve všech ostatních komunistických zemích. Takže z toho byli nesmírně šťastni.“
„Teď trochu přeskočím ke konci osmdesátých let, ale ještě do doby totality. Tak jsem se takhle jednou učil na písemku na gymnáziu, bylo to někdy v roce 1988, a můj taťka za mnou přišel do pokoje a říkal: ,Co děláš?‘ A já: ,Učím se na písemku.‘ Taťka přinesl knížku, která tehdy kolovala mezi píseckými rodinami, byla to právě ta zmiňovaná kniha ,Byly jsme tam taky‘, kterou napsala Dagmar Šimková a která utajeně procházela jednotlivými píseckými domácnostmi a každá z těch rodin na ni měla jeden den. A taťka tu knihu přečetl a dal ji právě mně, bylo mi kolem sedmnácti let, a řekl: ,Tak výjimečně tu svoji přípravu do školy přeruš a přečti si tuhle knížku, protože je hrozně důležité, abys ji měl možnost přečíst.‘ Tehdy v roce 1987, 1988 jsme nevěděli, kdy bude konec komunistického režimu, i když jsme všichni doufali, že se ten konec blíží. A taťka mě upozorňoval na to, že zhruba na straně čtrnáct je takový odstavec, který se týká právě jeho. A je pravdou, že Dagmar Šimková, když byla potom převezena z pražské StB do českobudějovické, tak tam uvádí, že najednou nesli na nosítkách muže, který byl zsinalý a celý zakrvácený po výslechu a kterého velice dobře znala. A to byl právě taťka, který v té době, jak jsem říkal, k ní měl velice blízko.“
Dobro je vždycky silnější než zlo, jen mu musíme dát šanci
Antonín Sekyrka se narodil 7. října 1971 v Písku. Celý jeho život ovlivnil příběh otce Oty Sekyrky, který strávil před založením rodiny čtrnáct let v komunistických táborech – v uranových dolech na Jáchymovsku a Příbramsku a ve valdické věznici. V období normalizace žila rodina se čtyřmi dětmi s minimem finančních prostředků a pod stálým tlakem Státní bezpečnosti. Oba rodiče zemřeli předčasně s podlomeným zdravím, tatínek rok po sametové revoluci. Antonín Sekyrka vystudoval dějepis a německý jazyk na Jihočeské univerzitě a učitelství zasvětil svůj život. Od konce devadesátých let minulého století se také věnuje podrobné rekonstrukci otcova příběhu a v době natáčení chystal jeho knižní vydání. Působí jako ředitel Gymnázia Česká v Českých Budějovicích, s manželkou a dvěma syny žije v Hluboké nad Vltavou.