Jaroslav Selner

„Já jsem velmi dobře vnímal rozměr té tragédie, která tátu potkala. Jeho maminka zemřela krátce poté, co se dozvěděla, co s tátou udělali. Ale hlavně pro moji mámu to bylo něco příšerného. My jsme byli sami v bytě s kamennou podlahou, kde máma v zimě nosila svázané brikety, abychom si mohli alespoň nějak zatopit. Ale hlavně musela jít dělat, i když byla v šestém měsíci těhotenství. Vedle byly pečivárny, kde si sice mohla vzít nějaký ten chleba a perník, ale proto tam musela tahat padesátikilové pytle s moukou. Tak se strhla a v sedmém měsíci předčasně porodila, takže děťátko za tři dny zemřelo. To byly dopady toho, že táta se plazil někde v dolech nebo na dráze. Když dělal v těch ocelárnách, vstával dennodenně ve tři hodiny ráno (mimo neděle, kdy se nepracovalo) a šel pěšky z Hostivaře do Zahradního města, protože v té době tam nejezdila tramvaj. Odsud jel tramvají do Průběžné, kde byl přistavený autobus pro ,poldováky‘, který odjížděl tak, aby byli v šest hodin na směně. Po směně, která končila v půl třetí, se dostal stejnou cestou zpátky a domů dorážel kolem šesté. Takto to dělal každý den několik dlouhých let. A už nebyl tak mladý, bylo mu přes čtyřicet šest let, navíc se zraněným kolenem, do kterého se mu trefili v Tobruku. Pro něj muselo být samozřejmě těžké už to, že ho zbavili povolání, které ho živilo, ale když viděl kolem sebe, jak trpí jeho rodina, muselo to pro něj být hrozné. Člověk si někdy klade otázku, jestli to bylo těžší ve vězení nebo v práci; ale já si odpovídám, že vězení pro ty jeho kamarády bylo ještě mnohem horší, protože táta alespoň nějaký ten kontakt s rodinou měl. I když byl v Ostravě, tak pořád dostával propustky a mohl jednou za měsíc přijet domů. Takže to bylo dobrý, ale celkově to bylo skutečně hrozný. Hlavně jak se k němu chovali kamarádi, jak se od něj distancovali, přecházeli na druhý chodník. To samé dělaly mámě její bývalé kamarádky. Máma šla tehdy prosit paní Lomskou, protože ta byla tehdy také v jiném stavu s druhým dítětem, jestli by jí nemohla pomoct. A ona jí řekla, že nemohla. Což mohla být pravda, že Lomský jako ministr národní obrany pomoct nemohl, ale co si budeme povídat – pomoct prostě nechtěl. Všichni tihle jeho kamarádi, s kterými jezdil na ryby, ho najednou neznali. Až po tom roce ’64 (po rozsáhlé vlně amnestií) to najednou bylo ,Jardo sem, Jardo tam‘, ale pouze tak blahosklonně. Ale že by pro něj něco udělali, to nikdy…“

„Táta ve fázi, když viděl, že ten útok na Liptovský Mikuláš je úspěšný, že se jeho předpoklad ohledně německého útoku naplňuje a že se z toho kopce rozjely tanky obsypané černými uniformami esesáků, stáhlo se mu srdce a začalo se mu špatně dýchat, protože věděl, že tam jde o hodně. Říkal, že se díval a hypnotizoval ty tanky. Naši dělostřelci byli perfektně zamaskovaní, protože palbu spustili na dělostřelectvo na velmi krátkou vzdálenost – 200, 300 metrů. Říkal, že to byl hrůzný, ale zároveň pro něj jako pro vojáka krásný pohled. Viděl, jak z těch esesáků nic nezbylo, protože z tanků ani nestačili včas seskákat. Těžko se o tom mluví, když vidí člověk umírat druhé, i když ví, že to je nepřítel, ale na druhou stranu ví, že tím zachraňuje své vojáky a zajišťuje úspěch operace. Po té operaci a po osvobození si šel táta lehnout, protože dlouho nespal. Přišel za ním velitel sboru Boček, který ho převzal po Klapálkovi, který byl zraněn. Vzbudil ho a táta se rychle oblékal a on mu říkal: ,Jen ležte. Pane podplukovníku, to, co jste dneska učinil, to Vám vlast nikdy nezapomene.‘ A připnul mu svůj válečný kříž a medaili Za chrabrost. Táta říkal, že si na tato jeho slova pak často vzpomněl. Bohužel v té negativní poloze, za což ale samozřejmě generál Boček nemohl. Ten také nevěděl, co tátu čeká, a nevěděl ani, že se ho to také dotkne.“

„Táta musel jít do dolů. Sloužil v dolech v Ostravě. Myslím, že ten důl se jmenoval Zárubek. Dočkal se tam jednoho překvapení. Když tam přišel, ze skupiny okolo procházejících horníků slyší: ,Pane generále, co tady děláte?‘ Táta odpověděl, že tam bude pracovat. Ukázalo se, že to byl jeden jeho bývalý voják ze třetí brigády. Byl to předák nějaké stachanovské brigády na tom dole. A vzal ho a šel s ním znovu na personální oddělení, které ho předtím někam přidělilo. Jednomu z šéfů oddělení řekl, že táta půjde k němu, že to je jeho bývalý velitel. Tak ho dali k němu. Když poprvé fárali, posadil ho k dopravníku a před všema z té brigády řekl: ,A jestli šáhnete na práci, pane generále, tak Vám ty ruce zpřerážím! Váš jediný úkol bude tady sedět a vyprávět nám o tom, co jste prožil, kudy jste všude šel, protože já Vás znám jen z té východní fronty. A vy nám budete všechno vyprávět.‘ Táta říkal, že to vydržel dva dny. Tam se sice třídilo, což byla těžká práce, ale nemohl akceptovat, že si tam bude hrát na někoho privilegovaného. Takže dokud mu to zdraví dovolilo, šel si zkusit i sbíječku. Ale opravdu ho chránili a bránili a dělali mu společnost. Takže jestli bylo na té nucené práci v dolech něco světlého, tak to byli ti lidé, kteří tam s ním byli a kteří si ho vážili, protože věděli, kdo je. To jsem nenapsal ani do té knížky, ale tak to bylo.“

„Když jsem jednou šel ze školy domů po Winterově ulici, u které leží také americká ambasáda, tak přede mnou šla holka, kterou jsem v té první třídě miloval. A jak jsme měli na zádech tašky, tak nějaký kluk ji vzal za ucho od té tašky a strhnul ji na zem. Já jsem byl sice hubený, ale poměrně vyběhaný a silný a toho kluka jsem vzal a hodil ho na plot té ambasády, což byly takové tlusté tyče. A on klopýtnul a proletěl hlavou mezi těmi mřížemi, v čemž sice měl štěstí, že si nerozbil hlavu, ale jak se snažil ven, tak mu všechno oteklo a on tam zůstal ,zapresovaný‘. A já, protože jsem byl statečný, jsem utekl domů. A protože jsme měli byt hned na kraji té ulice, sledoval jsem, jak ten kluk zápasí a chce se z toho zajetí dostat ven. Za chvíli přišel šéf ochranky a snažili se mu pomoct; přinesli nějaké železné tyče a snažili se to alespoň trochu roztáhnout, ale neměli šanci. Takže kluk tam pořád řval, dokud nepřijeli hasiči, kteří měli nějaké roztahovací nástroje a roztáhli to akorát na to, aby ho vysvobodili. A já jsem za to dostal dvojku z mravů. Byl jsem snad první prvňáček v historii té školy, co dostal dvojku z mravů. A teď jsem přinesl vysvědčení, kde jsem měl z chování dvojku, domů. Táta si mne vzal stranou a povídá: ,Ukaž vysvědčení,‘ a já mu rovnou řekl: ,Tati, já mám dvojku z mravů.‘ A on říká: ,Pojď se mnou vedle.‘ Celá rodina na mne čekala a my jsme šli vedle. ,Tak za co to bylo?‘ zeptal se mne. ,No, to bylo takhle…,‘ a celé jsem mu to vyprávěl a jen jsem viděl, jak mu cukaly koutky. Nakonec mi říká: ,Dobře jsi udělal. Pamatuj si, když někdo ublíží slabšímu, a natož děvčeti a zvlášť takovýmto zákeřným způsobem, tak si nic jiného nezaslouží. Udělal jsi dobře!‘“