Jaromír Šída

„Ty poplachy byly většinou před polednem nebo kolem poledne a stávalo se, že otec doma nebyl. Byli jsme tam jenom já, matka a sestra. Odhoukaly sirény, v předsíni jsme měli připravený kufr s náhradním oblečením. A to bylo mojí povinností. Vzal jsem kufr, sestru za ruku, protože sestra byla ještě malá. Šli jsme do krytu, tam jsem sestru posadil na lavici, aby hlídala kufr, a běžel jsem nahoru do bytu pomoct matce s dalším. Kolikrát se stalo, že když bylo poledne, matka měla rozvařený oběd, že třeba popadla hrnec s polévkou a s tou polévkou jsme šli dolu do krytu a obědvali jsme potom v krytu.“

„A tehdy po tom atentátu se proslýchalo, že každý desátý Čech bude popraven a že se to bude brát podle toho, komu číslo občanské legitimace končí na nulu. No, nakonec to nebyla pravda, to byla jen taková povídačka. No, ale hrozný časy to byly, když v novinách každý den byl sloupec označených s těmi, kteří byli popraveni. No, bylo to hrozný.“

„A když ty zajatci přešli, tak jsme zjistili, že zase ve směru od Palmovky několik partyzánů vedou nějakýho ferbvébla jako od SS, bez čepice, zakrvavenýho a že měl ruce nad hlavou. A ženou ho před sebou a lidi se okolo z chodníku ptali: ‚Kam ho vedete?‘ ‚No, vedeme ho někam, kde ho můžeme odstřelit.‘ Tak jsme sledovali, kam ho vedou, a nakonec našli místo za libeňským kostelem. To jsme se potom dozvěděli, že to byl jeden z těch Němců, který na Ohradě na Žižkově, že tam prováděli masakr na českém obyvatelstvu. A tak ho dovedli tam za ten kostel, tam mu uložili, aby se zul. Tak se zul, dali mu do ruky krumpáč. Musel si vykopat hrob, a když si ten hrob vykopal, tak do něj z několika samopalů vystřelili a on padnul. Hodili ho do jámy, a jestli ho někdo nevykopal, tak tam chudák leží dodnes.“