Petr Šída

* 1944

  • „Můžu vám říct, že spousta lidí to ani nevěděla, Liberečáků. Stala se mi taková příhoda, asi pět roků nebo čtyři nazpátek. Jdu Moskevskou ulicí dolů. Zhruba kde je lékárna, po levé straně, mě dohonila taková starší paní, asi 80 let jsem tipoval, a říkala mi: ‚To jste vy, co tvrdí, že byl v Liberci postřelený?‘ A já jsem říkal: ‚Ano, ano, jsem to já.‘ A ona začala: ‚Vy lumpe, vy grázle, kolik jste dostal zaplaceno za to, že jste tohle řekl? Já jsem v Liberci odjakživa a nikdy jsem neslyšela, že by se v Liberci střílelo! To je váš výmysl, vy jste gauner a lump, většího ničemu jsem neviděla!‘ Potáhla a plivla mi na nohy. Kolem nás se udělal hlouček lidí, já jsem nemohl nic vysvětlovat, to nešlo. Ona říkala: ‚Pliju na vás!‘ Já jsem říkal: 'Já vám to vysvětlím.' ‚Od vás nechci nic slyšet, vy jste lump, vy jste vzal peníze a vy těm gaunerům pomáháte, tady nic nebylo!‘“

  • „A teď vám řeknu, co mě nejvíc mrzelo. V devětašedesátém jsem byl ještě s berlemi v nemocnici. A když to bylo, tak jsem se šel podívat, jak se to bude oslavovat. A tak jsem se dobelhal k radnici a viděl jsem, že ty dveře, u kterých jsem byl postřelený, jsou zarovnané až nahoru kyticemi. A najednou tam přišli policajti, vojáci, obklíčili to, zapáskovali. Přijel traktor, seskočili dva maníci – vidle a začali to nakládat na valník u toho traktoru. Já jsem byl o berlích, jak byla ta rohová Kniha, tak na tom rohu, nemohl jsem se tam přiblížit, protože jsem se bál, že když ti policajti něco začnou, tak že s těmi berlemi neuteču. A viděl jsem hroznou věc, kterou jsem nedokázal pochopit. Když to tam trochu vyčistili, tak v tom rohu, co jsme byli postřelení, si chlapík, takový mladý chlap asi o dva roky starší než já, sundal si kalhoty a na to místo, kde jsme leželi, udělal velkou potřebu.“

  • „Asi takhle. Nedá se zapomenout. Nedá se zapomenout, co udělali, ale odpustil jsem. Kdyby tady teď přede mou stál člověk, který do mě střílel, tak bych mu snad ani sprostě nevynadal. Člověk musí žít a musí nějaké ty chyby... protože s křivdami se potom žije špatně.“

  • „Potom mě naložili a dotáhli mě tam. Když jsem na příjmu ležel na zemi, tak s hrůzou vidím, že tam jsou někteří lidé přikrytí, to znamená mrtví. Nadzvedl jsem deku a vidím toho chlapce [Jindřicha Kuliše], kterého jsem pustil do sanitky před sebou. Takže to měl za sebou. Prohlídli mě, viděli, co mi je, že mám rozstřílené nohy. Musel jsem na operační sál. Ale bohužel vypadl proud, čili nedalo se dostat nahoru. Měl jsem ohromnou kliku, protože mezi zřízenci byl jeden můj kamarád, se kterým jsem občas zašel na pivo. Ten mě ještě s jedním chytil v podpaží a táhli mě po schodech nahoru. A říkali: ,Neboj, neumřeš, my se o tebe postaráme.‘ A to bylo poslední, co si pamatuji. Pak jsem ztratil vědomí.“

  • „Když začala střelba trochu utichat, přijely první sanity. Vedle mne tam ležel kluk, který… Mě chtěli naložit a odvézt. Já jim řekl: ,Ne, ne, vezměte tohohle kluka.‘ On si držel plíce a mezi prsty se mu dělaly takové osmi- deseticentimetrové bubliny. Tak jsem jim říkal: ,Ten je na tom daleko hůř, já mám jenom rozbité nohy, vezměte jeho.‘ Naložili ho a v tu ránu nějaký tank strčil do sanitky a znovu začalo být dusno. Z druhé strany z Knihy, na rohu tam byla prodejna Kniha, vyběhli dva kluci, chytli mě a táhli mě ke dveřím sklípku [radničního]. Jenže po nich začali střílet. Jak byla radnice pod lešením, tak tam byly složené trubky od lešení. Pustili mě za ty trubky, aby na mne nemohli. Sami utekli do sklípku. Bohužel jedna noha mi z těch trubek trochu vyčnívala, takže se mi do ní dvakrát trefili. Jednou mi to proletělo středem, tím nártem, podruhé špičkou boty, což mě nezasáhlo.“

  • Full recordings
  • 1

    v Liberci, 13.07.2016

    (audio)
    duration: 04:03:40
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Liberec, 25.05.2021

    (audio)
    duration: 02:56:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Nikdy nezapomene, jak Rusové v Liberci stříleli do lidí. Ale odpustil jim

Krátce před srpnem 1968
Krátce před srpnem 1968
photo: archiv Petra Šídy

Petr Šída se narodil 5. února 1944 v Lomnici nad Popelkou. Po vyučení pracoval jako elektromontér u Československých státních drah. Základní vojenskou službu absolvoval v Martině a u utajovaného raketového útvaru v Terezíně. Posléze pracoval jako studnař. Se svým kamarádem plánoval emigraci do Kanady. Život mu zásadně změnil 21. srpen 1968 – okupaci spřátelených armád Varšavské smlouvy prožil doslova na vlastní kůži. U liberecké radnice ho sedmkrát postřelili sovětští vojáci. Z těžkých zranění se léčil více než dva roky. V 70. a 80. letech pracoval v přidružených výrobách JZD. Po sametové revoluci začal spolu s bratrem Josefem podnikat v oblasti nakládání s nebezpečnými odpady. V srpnu 2014 obdržel Pamětní medaili města Liberec za obětavý a statečný čin z 21. srpna 1968, kdy navzdory svým zraněním přenechal místo v sanitce zraněnému mladíkovi Jindřichu Kulišovi. Do důchodu odešel v roce 2008. V roce 2021 žil v Liberci. Projekt byl podpořen Fondem kultury a cestovního ruchu statutárního města Liberec.