Jaromír Šimkůj

„Mám pět dětí, tak jsem musel dříve také dost pracovat. Maloval jsem tedy ještě také nějaké obrázky a lidé mě udali, že si přivydělávám. Když jsem dělal nějaké chaloupky, tak jsem dostal dvacet nebo třicet korun. Někomu to tady vadilo. Přišla policie, řekl jsem jim, že nic neprodávám, že to daruju. Takové mám ještě vzpomínky na naše lidi, kteří mě tehdy udávali... a to bylo pořád něco.“

„Museli jsme přijít na pracovní úřad v Brně. Slibovali nám, že je to dvouletý dekret, který se posléze zruší, až se vybuduje těžký průmysl, ale to lhali. Jak jsem pak za dva roky šel na osobní oddělení v továrně v Adamově, že to tedy končí, byl tam tajemník z Boskovic, který vyskočil a začal na mě řvát, že soudruhu, ty nevíš, že to vláda zrušila, ty to nevíš... Ten dekret je zrušen, tady budeš pracovat! A dodal, že jsem povinen vybudovat těžký průmysl. To mi ještě přikázal. A že se mám vrátit do práce. Nadával jsem. Pak mě začali více sledovat. Nakonec zjistili, že jsem poctivý pracovník, tak mě chtěli nalákat do strany. Ale já jsem říkal, že jsem se vyučil fotografem a že ne. A tak hned řekli, že jsem proti a hotovo. Měl jsem to spočítané. Hned jsem měl menší plat než ti, co byli ve straně. Už jsem byl poznamenaný.“