Jiří Skalický

„Pan učitel Ježek. On byl velmi přísnej, ale na druhou stranu takovej lidovej, že nás ve vyučování učil takový praktický věci. A to byl velkej zahrádkář. Shodou okolností jsme měli, můj tatínek a on měli vedle sebe docela veliký zahrady. Takže jsem jako kluk tam strávil, a my všechny děti, česáním angreštu, rybízu, a ty naši rodiče si vyprávěli. To byla právě taková škola do života, že člověk několik hodin jenom poslouchal, co tyhle naši rodiče vyprávějí, co se dělo a s čím jsou spokojený a nespokojený a jak by to mělo být. Protože za komunistů bohužel se nemohlo říkat všechno veřejně. Byla nějaká pravda, komunistická pravda, a ten, kdo měl jiný názor, tak si ho nemohl veřejně říct, protože byl perzekvován. Vyhazov z práce a byly i jiný věci. Takže když nesouhlasil, tak člověk musel mlčet. Povídat si o takovýchto, řeknu, zakázaných názorech nebo projevovat své jiný názory než oficiálně prezentovaný komunisty, tak si mohl dovolit jen v uzavřené společnosti.“

„Já to pamatuju jako kluk a pamatuju si to velmi dobře. Když mě tatínek ráno vzbudil v ložnici, tak přišel a řekl, to bylo tak, tipnu si, v šest hodin ráno: ‚Vstávej, přepadli nás Rusové, co to znamená, pochopíš až pozdějš.‘ Tak jsem prostě vstal, slyšel jsem hluk, takovej zvláštní, jela kolona, protože oni sem vlítli teda ze všech stran do republiky. Ale konkrétně tady ta lokalita směrem na Prahu byla podobná jako v pětačtyřicátém, kdy přijížděli z Berlína do Prahy osvobozovat toho 9. května. Tak to oni byli umístěný za hranicema v Sasku a toho dvacátého už někdy kolem půlnoci prostě přejeli hranice a tady ta hlavní silnice – všechno se valilo na Prahu. Takže já si pamatuju, silnice byla totálně rozbořená. Prostě obrovský kolony tanků, aut, vojáků tady táhly přes Velemín. Tak to si pamatuju, že lidi tady stáli a hrozili a otáčely se značky, jakoby snaha, aby byli dezorientovaný, což samozřejmě ale oni nebyli, měli samozřejmě svoje mapy a tak dále.“