Vladimír Škoda

„Hned po svatbě jsme se ženou jeli za rodiči do Československa. Ráno přišel nějaký pán a formálně mě pozval do kachlíkárny. Poprvé v životě jsem zažil výslech. Bylo to opravdu nepříjemné. Vlastně po mně chtěli, abych donášel na emigranty. Začali mě vyslýchat. Ten hodný seděl za stolem a já jsem musel koukat do světla vycházejícího z okna, takže jsem špatně viděl. Ten zlý si sedl za mne a křičel, že jim lžu. A potom se mě ptali, co jsem dělal tohle datum tam a tam. Bylo jasné, že na mě někdo donášel.“

„V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Dokonce jsem se začal zajímat o scénografii, ale tam mě také nechtěli. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit. Tenkrát jsem si od nějaké svazačky prachobyčejně koupil výjezdní povolení svazáků do Paříže, bylo to v šedesátém šestém. Tak jsem na týden odjel se svazáky do Paříže. Rozhodl jsem se, že si to zařídím jako Gutfreund, Kupka, Šíma, Zrzavý a další čeští umělci. Prostě odjedu. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, ale od šedesátého šestého jsem si tenhle cíl dal do hlavy a nic jiného už mne nezajímalo.“

„Šel jsem po ulici, na zádech ještě pořád ten svůj ruksak, nebylo, kam bych ho dal. Bylo to asi měsíc poté, co jsem dorazil do Paříže. V novinách na titulní straně otiskli fotku Václavského náměstí s tankem. Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži, dokud jsem nepotkal nějakého Čecha, který mi vysvětlil, o co teda běží.“