Vladimír Škoda

„V té době mi už bylo jasné, že mě tady nikdo nechce. Dokonce jsem se začal zajímat o scénografii, ale tam mě také nechtěli. Věděl jsem, že musím něco radikálně změnit. Tenkrát jsem si od nějaké svazačky prachobyčejně koupil výjezdní povolení svazáků do Paříže, bylo to v šedesátém šestém. Tak jsem na týden odjel se svazáky do Paříže. Rozhodl jsem se, že si to zařídím jako Gutfreund, Kupka, Šíma, Zrzavý a další čeští umělci. Prostě odjedu. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, ale od šedesátého šestého jsem si tenhle cíl dal do hlavy a nic jiného už mne nezajímalo.“

„Šel jsem po ulici, na zádech ještě pořád ten svůj ruksak, nebylo, kam bych ho dal. Bylo to asi měsíc poté, co jsem dorazil do Paříže. V novinách na titulní straně otiskli fotku Václavského náměstí s tankem. Tehdy jsem ještě neuměl ani slovo francouzsky a naivně jsem si myslel, že se v Praze natáčí nějaký film z druhé světové války. Takhle jsem alespoň dva tři dny chodil po Paříži, dokud jsem nepotkal nějakého Čecha, který mi vysvětlil, o co teda běží.“

„Se ženou jsme se rozhodli, že se vezmeme. Pokoušel jsem se zjistit, jak to udělat, na konzulátu mi oznámili, že nás neoddají, dokud nedonesu svůj rodný list. Tak jsem šel na českou ambasádu, tam mi však list odmítli vydat. Řekli, ať se jedeme vzít do Prahy. To samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Otec nevěsty však chtěl, aby se vdala, a tak se sešel se svým známým advokátem. Ten mi oznámil: 'Vám přece ty papíry shořely!' Zeptal jsem se: 'Jak to?' – 'No, prostě vám shořely.'“