Josef Skokanitsch

„A Vy jste se naučil česky až když jste šel do školy?“ „No, já jsem se naučil. Ale můj bratr zase neuměl chorvatsky. I když na něj zprvu chorvatsky mluvili, ještě i babička, dokud žila, do jednoho roku. Oni povídali, ale on neodpovídal. Tak s ebáli, že vůbec nebude mluvit, začali na něj mluvit česky, když už žili v tom českém prostředí, tak on se potom rozmluvil, ale chorvatsky už se nenaučil. Chorvatsky rozuměl, ale všechno odpovídal česky. Už tak malý, možná se styděl nebo nevím co. My jsme doma mluvili chorvatsky. Rodiče s babičkou uměli i česky a německy, a dobře.“

„Kolik vás bylo Chorvatů v Radkově?“ „No, nebylo to tak, jak se říká, že maximálně pět rodin v jedné vesnici. Nás tam bylo víc. Nebyli to jen Chorvati z Frélichova, ale také z Nového Přerova. Z Dobrého Pole ne, ale z Dobrého Pole byli v Melči, v sousední vesnici, kam jsem chodil do měšťanky. Už si nepamatuji, jak se jmenovaly, byly to asi rodiny Lavičkovi a Vranešicovi, a ještě další. Už si nepamatuji, jak se jmenovali, brzy zemřeli. No a v Radkově nás bylo dost, ale když jsem se odstěhoval zpátky do Frélichova, pak za chvíli se přistěhovali i naši, tak já jsem ztratil kontakt. Když jsem byl malý, pamatoval jsem si v Radkově každý barák. Taky tam byli Němci, a ty vystěhovali tak jak tady nás. A ti někteří, co tam zůstali, tak byli starousedlíky, pak jsme byli my, Chorvati, tak třeba i s těmi z Přerova tak patnáct, šestnáct rodin. Časem to vyumíralo, ještě když jsem byl kluk, někteří umřeli dost mladí. A teď tak odhaduju, stejně jako když my jsme se sem přestěhovali a tady bylo těch deset, dvanáct rodin, tak tam je taky tak ještě. Už jsou pomíchaní, někteří zemřeli, nebo už je jen jeden z rodiny, nebo už jsou jen děti, někteří už ani neumí chorvatsky. Někteří se styděli mluvit chorvatsky, tak mluví česky.“

"Když sem pak lidi chodili, ti staří Chorvati, museli mít propustky. Jevišovka byla určena k zániku. My jsme přišli nazpět a byli jsme první, kdo soukromě stavěl. Začali jsme stavět prvního první sedmdesát tři. Naši nechtěli, abychom si koupili barák po někom, a náš původní dům, ve kterém jsem se narodil, nebyl volný. A teď co, vyhnat nemůžeš nikoho, když už to mají oni, tak jsme čekali, až se něco uvolní a bude stavební místo. Tak pak se uvolnilo na té naší uličce, tak jsme si koupili jeden starý barák. V něm jsme bydleli a nový si postavili. Naši si barák po nikom koupit nechtěli. Byť by to byli i z naší rodiny, z příbuzenstva, nebo někdo cizí, tak by řekl: ´Proč sis koupil ten náš barák? Proč zrovna ten náš? Co když půjdeme zpět?´ Ale já jsem věděl, že nazpátek už nikdo nepůjde."