Vlasta Skřičková

„To jsme měli jako dějepis, a tak se muselo černou páskou zalepovat třeba půl stránky nebo některá věta. To se zalepovalo, to byla ta cenzura. Ale přesto, měli jsme úžasného profesora, který nám dovedl i za těchto okolností, tolik nám toho dal, že jsme to nepociťovali, že by to bylo něco výjimečného. Ale taky ho pak zavřeli, přímo ze školy ho jednou odvezli. Byl zavřený. To jako jo, ale jinak... Měli jsme spoustu hodin němčiny. Kromě normální němčiny byly hodiny německé konverzace, zeměpis se musel učit, teda mluvit německy, to jsme jako v němčině a při maturitě taky, čili to byl další předmět německý. Tak to bylo těch Němců dost.“

„No, a z toho oni pořád putovali, vždycky navečer se někam vydali a putovali po čtvrti. K nám taky, protože vedle spadl do domu šrapnel, tak nám nešly zavírat dveře, takže co chvilku se u nás taky nějaký objevil. Tak tatínek měl jako strach o mě, tak sem tehdy postavil žebřík. Nad půdou byla taková ještě malá půdička, tak vždycky večer vzal ten žebřík a tak mě tam jako vyndal nahoru. Já jsem tam měla matrace a žebřík dal pryč, tak jsem tam teda tu noc absolvovala, ale bylo to dost zlý, protože tu spadl někde v blízkosti nějakej šrapnel. Nebylo to příjemný a ráno, to jsem zase odsaď byla vysvobozená.“

„Já jsem se rozběhla jako domů a nic samozřejmě nejelo. Teď jak jsem šla, tak okolo všude něco hořelo – a to už potom ti hasiči. No, byl takovej zmatek, každej se snažil něco jako hasit, pomoct jako. No, prostě celý Brno bylo teda rozbombardovaný. No, a já jsem šla přes Obilný trh. Moje babička tam bydlela, tam měly sestřičky boromejky... tam měly klášter a tam měly takový, tehdy to bylo takový, jako dneska je domov důchodců. Tam ty starý paní mohly bydlet v tom pokoji svým se svým nábytkem a tam byly. No, a moje babička tam byla. Já jsem právě utíkala přes ten Obilný trh a tam teda to bylo úplně srovnaný se zemí, rozbouraný, hořelo to. A když jsem šla okolo, tak už z toho sklepa a z toho hořícího domu vyndávali ty, kteří to nepřežili. A já tam našla teda babičku, jsem [ji] poznala podle šatů.“

„Bylo to v listopadu, to přepadli Kounicovy koleje a všecky studenty, to bylo v noci, večer, pozdě v noci, a ty kluky některý zrovna zavírali do aut a odváželi někam do koncentračních táborů. Teď ty kluci ještě v pyžamech, to si pamatuju jak dneska, jak utíkali odsud, každý se chtěl někam zachránit, dostat jako.“