Jarmila Skuhrová

„Tehdy toho 17. dubna [1945] rozbombardovali nejen ten ranžír, ale celou tu Jateční třídu, kde je dneska Kovošrot. Od jatek až směrem k tomu pavlačovému domu, který je dnes už zabedněný. Ten jediný zůstal stát. Stojí dodnes, je zabedněný, zatlučený. To bylo všechno rozbité. V té stráni, která se skláněla ke Mži, tam byl vchod do krytu, tam se utíkali schovat, když houkali nálet, z toho ranžíru, z toho nákladového nádraží. A představte si ten zákon schválnosti, ta bomba vletěla rovnou do dveří toho krytu. To byl jeden veliký masakr. Když bylo potom po válce, tatínek přijel – on jezdil na kole, protože nic jiného nejezdilo, to byly samé díry od bomb v silnici – jezdil do Škodovky na kole přes roudenské louky. Přišel takhle domů a řekl: ,Břeh u Mže je plný obyčejných dřevěných rakví, tam je nakládají, do každé někoho zatlučou a tím to končí.' No, vyslechla jsem to a chtěla jsem to vidět. Tak jsem se sebrala a utekla jsem tam. To byl nepředstavitelný puch a much a všeho, musela jsem zase utéct. To byly takové – doslova a do písmene nakládali lidské ostatky vidlemi do těch holých rakví, do těch beden, nic jiného s tím nešlo dělat.“