„I prostřednictvím dětské literatury můžeme dětem hodně dát do budoucna. Jestliže mi až ze Sibiře píše nějaká čtenářka, že jsem změnil její postoj k životu, tak se pořád domnívám, že kniha, která inspiruje a podle dávného rčení je nejlepší přítel člověka, může dát hodně příští generaci. Jenom ji nesmíme zaměnit za počítače, smartphony a podobně. Myslím, že přetechnizace dětí včetně počítačových bojových her a celodenních televizních programů nepřispívá k tomu, aby z dětí vyrostli vlídní, přátelští lidé. To je úkol, který je před námi. A nezáleží už na mé generaci, ale na těch mladších, jak k tomu přistoupí. Říká se, že si každá generace pomůže se vším nebo že kapitalismus si pomůže se vším. Nepomůže.“
„Vracím se k tomu, že jsem si na jedné konferenci vymyslel sborník Děti světa, protože jsem chtěl, aby děti u nás chápaly, jak žijí děti v Dánsku, aby děti v Japonsku chápaly, jak žijí děti v Rusku. Prostě povídky o tom, jak dnešní děti žijí. Je příznačné, že tehdy tyto povídky vyšly v ruštině, bulharštině, srbochorvatštině, slovenštině, ale ne v češtině. Doma je málokdo prorokem. Myslím, že právě ta mezinárodnost, která mi vždycky ležela na srdci, je důležitá pro pokoj ve světě, aby lidé necítili občany jiného státu jako nepřátele, jako někoho, s kým se nechceme bavit a nemáme nic společného. Vždycky když jsem jezdil do ciziny, jezdil jsem za lidmi. Samozřejmě jsem šel do muzea, galerie, ale vždy mi šlo o setkání s lidmi, kteří mi byli blízcí.“
„Ony jsou dvě etapy komunismu u nás. Padesátá léta, krvavá, soudně naprosto falzifikující, a přitom ti, kteří to dělali, to mysleli do určité míry upřímně. Jako Zápotocký, Kopecký... Oni to cítili, i když konali někdy hrůzně. Bylo to však pro ně životní vyznání. Pak přišla léta sedmdesátá a osmdesátá, kdy do KSČ šli lidi už pouze kvůli osobnímu prospěchu, kvůli penězům. Tam nevidím, že by byl někdo zapálený komunista nebo socialista. Byli to prospěcháři, kteří rádi nahradili ty, kteří museli odejít. Ne všichni, ale co mohu soudit podle toho, co jsem vídal kolem sebe. Najednou to byl falzifikát padesátých let. Popravy už nebyly fyzické, ale duševní. Řada lidí zahynula předčasně, protože byla postižena tím, že museli opustit zaměstnání, které milovali, které by dělali dobře a naplňovalo by jim život. Najednou dělali někde hlídače, topenáře a něco takového.“
„Začal jsem psát Tři banány, první knížku, která se stala kultovní. Jednou jsem ji rozepsal, zahodil, podruhé rozepsal, pak jsem začal psát potřetí a zjistil, že je to ono. Tak to vyšlo a tak to četl Karel Heger v rozhlase. (Ve kterém to bylo roce?) Bylo to zhruba v letech 1962–1963. Fakt je, že to dostalo cenu a redaktorka Literárních novin to v celostránkové recenzi sepsula, že takhle psát nelze a že jsem sepsal něco, co vůbec nemělo vyjít. (Co na tom bylo tak nepřijatelného?) Že jsem si vymýšlel. Asi se jí zdála moje fantazie příliš bezbřehá. Že jsem si vymyslel mluvící leknín nebo že tam byli bratři Grácové, kteří se hádají, Stejničky. Já vyznávám to, že pohádky tohoto typu by neměly být adresně ohraničené. Že by si v tom měli počíst patnáctiletí, stejně jako padesátiletí. Že ta fantazie, humor, záhadnost, napětí, tajemství by mělo oslovit co nejširší okruh lidí. V té době se totiž to pohádkové, co v českém národě je, teprve rozžínalo. Autoři Čtvrtek, Macourek, Hejna, Drda... to byla najednou exploze pohádek, v této době. A začala chápat i cizina, že se stalo něco neobvyklého.“
„Kreslené seriály byly u nás v padesátých letech považovány za výplod imperialismu. My jsme ve Zlatém máji postupně začali mapovat, co je dobrý a co špatný seriál, a rozvinuli jsme diskusi. Vyšlo z toho, že není možné kreslené seriály neboli komiksy jednoznačně zatracovat – že jsou dobré a špatné. A tak jsme s mou manželkou Dagmar Lhotovou chtěli vytvořit nějaký český kreslený seriál. Přizvali jsme ilustrátorku Věru Faltovou, o které jsme se domnívali, že její postavičky byly nejprecizněji pojaté, a vymysleli jsme kocoura Vavřince, což byl takový nebojácný sportovec, psí holčičku Otylku, která byla trochu rozmazlená, prasátko Mojmíra, básníka a snílka, a kozla Spytihněva, což byl takový neruda. A pak jsme to před padesáti lety spustili. Děti to začaly fantasticky brát, ohlas byl nesmírný. Byl to první seriál po době Ladově a Sekorově. Začala třetí etapa v historii dětských komiksů.“
Zdeněk Slabý se narodil 9. června 1930 v Praze do dobře situované rodiny. Před válkou vstoupil do Skauta a v roce 1944 vyhledal Jaroslava Foglara, který ho přijal do oddílu pražské Dvojky. Už jako dítě se intenzivně zajímal o hudbu a literaturu. Po válce začal psát pro Foglarův časopis Junák kulturní recenze a v publikování pokračoval v časopise Vpřed. Po maturitě v roce 1949 studoval českou a ruskou literaturu a literární historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Založil Divadlo poezie, kde se soustředila mladá básnická generace vymezující se vůči komunisticky zaměřeným autorům. Za kritiku básníka Ivana Skály měl být údajně poslán do dolů, ale díky přímluvě jeho pedagoga se tak nestalo. Bránil se vstupu do KSČ, a proto ani nepočítal s vědeckou kariérou. Na konci padesátých let přijal místo redaktora v časopise Zlatý máj, zaměřeném na dětskou literaturu. Sám také začal pro děti psát. Je autorem třiceti dětských knih, známých po celém světě. V roce 1968 vstoupil do KSČ ve víře, že jako člen strany může pomoci společnost demokratizovat. Při prověrkách v roce 1970 ho však ze strany vyloučili, profesně degradovali a následujících dvacet let nesměl publikovat. V této době se obrátil k hudbě. Vytvořil obsáhlý archiv hudebních nahrávek a textů o jazzu a alternativních směrech z celého světa. Své poznatky nakonec zúročil ve třech knihách, z nichž první vyšla už v 80. letech navzdory zákazu v nakladatelství Albatros. Zdeněk K. Slabý zemřel 11. března roku 2020.
