Adolf Socher

„Vedoucí našeho oddílu 21. srpna 1952, když byli na táboře, tak tam přišli nějací chlapi jako na kontrolu, byli strašně srdeční. Oni to ale byli estébáci, protože jeden z těch vedoucích, který studoval na medicíně a byl v oddíle, tak maminka ho přinutila, aby to prolákl, že to jsou skauti, že ho jinak vyhodí ze studií a tak. Takže on, když jsme tam v zimě byli s ním na horách, byli jsme tam čtyři – Dany jako vedoucí oddílu, což byl inženýr Miroslav Pergler, a on jako študák, tak každý večer hrál nádherně na kytaru. Neustále hrál: ‚Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře,‘ nám to nedošlo, že už nás prásknul. Danyho zavřeli, dostal za skautování pět let, dva a půl roku si odseděl. Já tam mám nějaké fotky potom, tak můžu navázat. A protože měl německou parabolu, pistoli, kterou vozil na tábor, kdyby se něco šustlo a tak, tak tenhle Gaučík [student, který je udal] o tom věděl, tak řekl, že je schovaná někde. Když Danyho mučili, tak jim nic nezbylo než věřit, že ji někdo uklidil, takže to práskl. Oni za mnou přijeli do špitálu, díky paní doktorce – nedovolila, aby mě odvezli, takže máma vždycky šla a oni běželi přes park, aby tam byli dřív než ona. Byly asi tři nebo čtyři výslechy.“

„Alois byl tady ve francouzské bance a v devětatřicátém, když to začalo smrdět, když přišli Němci, tak přes Polsko utíkal. Bratři Poláci ho chytili, zatkli. Byl nějakou dobu tam ve vězení a oni rozhodovali, jestli ho pustí do Francie, nebo jestli ho vrátí do Československa. Samozřejmě si vybrali to Československo, takže už od devětatřicátého roku byl na Pankráci, pak v několika koncentračních táborech a skončil v Dachau. Ve dvaačtyřicátém roce dostala teta telegram, že zemřel na zápal plic. Během dvou dnů u nás bylo gestapo. Vyhnali mě z postele, prohlédli celý byt. Když vypadli, tak táta si zamnul ruce a řekl: ‚Mrtví se nehledaj.‘ Po válce jsme se dozvěděli, že ještě s jedním člověkem dělali v lomu a že oba utekli. On měl něco s nohou a konec. Nevíme, jestli ho zastřelili na útěku, nebo prostě někde zahynul, nevíme.“