Václav Sokol

„Otec se před válkou dobře učil jazyky, takže uměl slušně rusky. Takže si mohl povídat zejména s kapitánem, který byl Ukrajinec. A on viděl, že je s otcem řeč, takže tam byl [u nich v domě] několikrát a otec si s ním povídal. A už tenkrát se dozvídal, že to s tím Sovětským svazem není tak jednoduché, tenhle kapitán byl Ukrajinec, takže ledacos se dozvídal. Že představa tatíčka Stalina v bílých šatech, jak objímá ty holčičky, že to není celá pravda. Už to tam zaznělo. Až s podivem, že se ten člověk nebál, ale kdo ví…“

„Brzy po tom, co se vrátil [z pracovní cesty v Americe], přišla teta, jeho manželka, zděšená, že Frantíka zavřeli a obvinili ho z naprostých nesmyslů. Ale tak, jak to oni dělali, takže byl jeden z těch velkých monstrprocesů, který měl… Protože samozřejmě přerušení výrobních procesů za války, ale i potom, znamenalo, že továrny začaly krachovat. A oni potřebovali z toho někoho obvinit a tohle byla jedna z takových skupin. Bylo jich asi osm a to byl veliký proces, kdy náš strýc František v prvé fázi dostal návrh trestu smrti, ale ten potom změnili na doživotí. A potom mu to během let postupně snižovali, takže si odseděl jenom asi osm a půl roku.“

„Nějak jsem se dostal do centra Prahy, bylo slyšet střílení, tak jsem šel k rozhlasu. Tam byla nějaká barikáda, náklaďák stál napříč a hořel tam jeden tank. Budova rádia byla zavřená a nějací vojáci se snažili tam bokem vlézt. A lidé volali na ty do rozhlasu: Jdou na vás z boku! A my jsme tam stáli, a když začal kulomet střílet, tak jsme utíkali ulicí nahoru. Tenkrát to tam vypadalo docela bojovně.“

„Pan děkan Boštík byl zajímavý člověk, měl nádhernou sbírku obrazů. A protože v Ústí nad Orlicí je tradice betlémů, on chtěl do kostela pořídit nějaký pěkný betlém. A (kunsthistorik Josef) Cibulka mu zprostředkoval Jana Zrzavého a Jan Zrzavý že ano, že udělá betlém. Jenže to trvalo hrozně dlouho. Zrzavý říkal, že na ty figurky potřebuje nějakého sochaře, který mu bude dělat ručičky a nožičky, to že neumí. Tak různí lidé mu zkoušeli dělat k těm panáčkům ručičky a nožičky, ale on s tím nebyl spokojený. Pak nakonec pana děkana už přešla trpělivost a tenkrát padlo v rodině: ‚Udělá to náš Vašek.‘ Takže jsem se do toho dal s velkým potěšením a celé jsem to pojal jinak. Během tří let jsem to do Ústí nad Orlicí dodal.“

„Pak jsem chodil do obecní školy k Markétě, dneska je to nějaká anglo-německá obchodní akademie. A pak jsme chodili taky do kostela. Já jsem tam jako kluk dlouho ministroval, takže jsme dost žili v té klášterní zahradě, opékali jsme brambory, vařili polívku... Ale pak došlo k tomu zlomu, že po roce 1948 Opaska zavřeli a mnichy vyhnali. My jsme Opaska velmi dobře znali, on patřil k otcovým přátelům a myslím, že bráchu křtil. Měli jsme ho rádi, on byl milej a bezprostřední, veselej a řekl bych nefarářskej. Měli jsme ho rádi, a najednou nás ve škole svolali do tělocvičny a paní učitelka občanské výchovy nám patetickým hlasem sdělovala, že se tady našly zbraně a že tamti svatouškové nás chtěli zlikvidovat, ale že naše bdělá policie nás ochránila. Já jsem z domova věděl, že to je nějaký divný, nedovedl jsem si to představit, byl v tom rozpor. Zase jsem byl malý kluk, měli jsme hodnou paní učitelku a té škole jsem do určité míry věřil. Byl jsem tak vychovaný, vůbec jsem si nedovedl představit, že by mi někdo lhal.“