Zbyněk Šolc

“Každá rota měla takový svůj rituál, kterým povyšovala kluka, který byl rok na vojně, do druhého roku, takže se z něj stával mazák. Každá rota to dělala jinak. Někde na rotě se tak zvaně vykopávaly brka, což znamená, že se ten dotyčný přehnul přes stůl a ti, kteří měli právo to dělat, ti mazáci, tak se rozbíhali a kopali jej do zadku a soutěžilo se v tom, jak daleko s tím stolem popojede. Jenomže on k tomu stolu byl přivázaný. To byl jeden způsob. Vím, že na pontonové rotě se to dělalo tím stylem, že se vzalo pádlo a přes holé břicho se mlátilo pádlem. Ale dovedete si představit opilého, protože ti supráci to brali jako příležitost k ožrání se doslova a do písmene, tak dovedete si představit dospělého chlapa, který vojáka, který je přivázaný k posteli, mlátí přes břicho dvanáctkrát za každý měsíc? Jakoby jedno to holubí brko mu vytrhnout? Takže tam byla zlámaná žebra a takovéhle věci. No, a u nás na rotě byla specializace taková, že se voják přivázal k posteli tváří dolů, bylo mu vidět nahé pozadí, takže byl ten kluk nahatý a protože jsme byli chlapi, kteří pracují s kleštičkami, jako ženisti, tak se vyvářely v ešusu kleště kombinačky a trhalo se ze zadku maso.”

“V roce osmdesát devět jsem se vlastně k tomu Občanskému fóru dostal v uvozovkách náhodou, protože sousedi odnaproti 'Byli jste v Liberci? Tam jsou velké demonstrace' a to bylo 18. listopadu a my říkáme 'No my slyšeli, že se v Praze něco stalo, ale nevíme co a tak dále.' 'Tak s námi pojeďte do Liberce druhý den.' No, a mě to nedalo, a říkal jsem si 'Proč jako v Jablonci nic není?' A tak jsem šel před jabloneckou radnici a tam jistá paní, dneska vím, že to byla Libuška Hájková, mluvila do megafonu o tom, co se stalo na Národní třídě, že tam zmlátili studenty a že s tím samozřejmě nikdo soudný nemůže souhlasit. Byl jsem tam s kamarádem diskžokejem, kolegou Tomášem Černým a říkám 'Hele, Tomáši, vždyť my máme v garáži aparaturu, takže není problém. Ona tady mluví do toho megafonu, tak my jí to ozvučíme trošku, aby jí bylo líp rozumět.' No, tak jsme zajeli do garáže, naložili aparaturu, přijeli před jabloneckou radnici a tam jsme to Libušce nazvučili, takže mluvila normálně do mikrofonu přes moji diskotékovou aparaturu. A takhle jsem se vlastně dostal k tomu devětaosmdesátýmu roku, 17. listopadu a Občanskému fóru.”

„Pracoval jsem v audiovizuálním středisku. Stalo se mi, že tam přišel takovej stařičkej pán o holi, přišel až nahoru, my jsme tam měli takovej bar, takový posezení, tak vyšel až nahoru, tak jsem vyšel z kanceláře a říkám: ˏDobrý den, co byste si přál?ˊ a on říká: ˏJá se jmenuju Mrázek.ˊ Tak já říkám: ˏDobře, posaďte se, a co byste si přál?ˊ On říká: ˏJá jsem bojoval v letecký bitvě o Velkou Británii.ˊ Podle toho pána je dneska v Jablonci pojmenovaná ulice Generála Mrázka. Strašně mě mrzí, že jsem to nenahrál, protože to, co mi vyprávěl, bylo úplně úžasný.“

„Dozvěděli jsme se od sousedů, že se v Liberci cosi děje, my jsme samozřejmě nevěděli, o co jde. Do Liberce jsme ale nejeli, protože jsme se dozvěděli, že i v Jablonci něco je. Tak jsme šli před radnici, před radnicí jsme poslouchali Libušku Hájkovou, jak mluví do megafonu, začala číst nějaký prohlášení, na začátku se zpívala hymna. No ale protože mluvila do toho megafonu, tak jí nebylo zrovna nejlíp rozumět, tak jsme se s mým kamarádem Tomášem Černým rozhodli, že zajedeme ke mně do garáže. Vytáhli jsme diskotékovou aparaturu, přivezli jsme ji před radnici, tam jsme ji takhle na boku postavili a Libušce jsme dali mikrofon, aby byla víc slyšet.“

„Jako každý děcko jsme lítali venku a samozřejmě jsme se dozvěděli, že naše republika je okupovaná, že přijely tanky. Maminka plakala. Určitě to pro ty lidi nebylo nic příjemnýho. My jsme to jako děcka braly spíš jako hru. S bráchou jsme lítali po zahradě, měli jsme takový dřevěný pušky a čekali jsme na to, až přijedou ruský tanky, protože se říkalo, že pojedou přes Jablonec. K tomu ale vůbec nedošlo, protože lidi zohýbali cedule, nebo ty směrový ukazatele, který ukazovaly na Jablonec. Dojeli někam do Desný nebo do Tanvaldu, takže my, ačkoliv jsme čekali, tak jsme se nedočkali.“