Zbyněk Šolc

* 1959

  • “Stal jsem se v uvozovkách mluvčím, protože jak jsem říkal, když jsme před radnicí postavili aparaturu, to bylo někdy 19. listopadu, tak jsme se stali jakýmisi tvářemi Občanského fóra. To nebylo proto, že ‚chci být v nějakém Občanském fóru‘, to jsme ještě ani nevěděli, že nějaké Občanské fórum bude existovat. Ale [bylo nás] jenom pár lidí, kteří se angažovali, studenti nám vozili z Prahy různá prohlášení. No vidíte to, na oa jsem úplně zapomněl – těch prohlášení tady mám takovýhle štos. A vždycky jsme to tam četli. Každý den ve čtyři hodiny jsme tam přišli, s Libuškou Hájkovou jsme zpívali nahlas Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. Do toho jsme všichni samozřejmě tleskali, protože jsme byli Československo. Pak jsme četli další a další prohlášení. Od kardinála Tomáška, co se dělo v Praze a takhle jsme se stali jakoby mluvčími Občanského fóra. Dokonce mě pak oslovila i jablonecká SNB, abych k nich přišel a vzal si někoho s sebou, co se teda vlastně bude dít. My jsme ale nevěděli, co se bude dít, nikdo neměl představu, jestli se režim změní, jestli padne vláda a bude nějaká jiná. V té době nad tím nikdo samozřejmě nepřemýšlel. To bylo spíš spontánní, že lidé chtěli něco říct a chtěli se konečně nějakým způsobem vyjádřit."

  • “Každá rota měla takový svůj rituál, kterým povyšovala kluka, který byl rok na vojně, do druhého roku, takže se z něj stával mazák. Každá rota to dělala jinak. Někde na rotě se tak zvaně vykopávaly brka, což znamená, že se ten dotyčný přehnul přes stůl a ti, kteří měli právo to dělat, ti mazáci, tak se rozbíhali a kopali jej do zadku a soutěžilo se v tom, jak daleko s tím stolem popojede. Jenomže on k tomu stolu byl přivázaný. To byl jeden způsob. Vím, že na pontonové rotě se to dělalo tím stylem, že se vzalo pádlo a přes holé břicho se mlátilo pádlem. Ale dovedete si představit opilého, protože ti supráci to brali jako příležitost k ožrání se doslova a do písmene, tak dovedete si představit dospělého chlapa, který vojáka, který je přivázaný k posteli, mlátí přes břicho dvanáctkrát za každý měsíc? Jakoby jedno to holubí brko mu vytrhnout? Takže tam byla zlámaná žebra a takovéhle věci. No, a u nás na rotě byla specializace taková, že se voják přivázal k posteli tváří dolů, bylo mu vidět nahé pozadí, takže byl ten kluk nahatý a protože jsme byli chlapi, kteří pracují s kleštičkami, jako ženisti, tak se vyvářely v ešusu kleště kombinačky a trhalo se ze zadku maso.”

  • “V roce osmdesát devět jsem se vlastně k tomu Občanskému fóru dostal v uvozovkách náhodou, protože sousedi odnaproti 'Byli jste v Liberci? Tam jsou velké demonstrace' a to bylo 18. listopadu a my říkáme 'No my slyšeli, že se v Praze něco stalo, ale nevíme co a tak dále.' 'Tak s námi pojeďte do Liberce druhý den.' No, a mě to nedalo, a říkal jsem si 'Proč jako v Jablonci nic není?' A tak jsem šel před jabloneckou radnici a tam jistá paní, dneska vím, že to byla Libuška Hájková, mluvila do megafonu o tom, co se stalo na Národní třídě, že tam zmlátili studenty a že s tím samozřejmě nikdo soudný nemůže souhlasit. Byl jsem tam s kamarádem diskžokejem, kolegou Tomášem Černým a říkám 'Hele, Tomáši, vždyť my máme v garáži aparaturu, takže není problém. Ona tady mluví do toho megafonu, tak my jí to ozvučíme trošku, aby jí bylo líp rozumět.' No, tak jsme zajeli do garáže, naložili aparaturu, přijeli před jabloneckou radnici a tam jsme to Libušce nazvučili, takže mluvila normálně do mikrofonu přes moji diskotékovou aparaturu. A takhle jsem se vlastně dostal k tomu devětaosmdesátýmu roku, 17. listopadu a Občanskému fóru.”

  • „Pracoval jsem v audiovizuálním středisku. Stalo se mi, že tam přišel takovej stařičkej pán o holi, přišel až nahoru, my jsme tam měli takovej bar, takový posezení, tak vyšel až nahoru, tak jsem vyšel z kanceláře a říkám: ˏDobrý den, co byste si přál?ˊ a on říká: ˏJá se jmenuju Mrázek.ˊ Tak já říkám: ˏDobře, posaďte se, a co byste si přál?ˊ On říká: ˏJá jsem bojoval v letecký bitvě o Velkou Británii.ˊ Podle toho pána je dneska v Jablonci pojmenovaná ulice Generála Mrázka. Strašně mě mrzí, že jsem to nenahrál, protože to, co mi vyprávěl, bylo úplně úžasný.“

  • „Dozvěděli jsme se od sousedů, že se v Liberci cosi děje, my jsme samozřejmě nevěděli, o co jde. Do Liberce jsme ale nejeli, protože jsme se dozvěděli, že i v Jablonci něco je. Tak jsme šli před radnici, před radnicí jsme poslouchali Libušku Hájkovou, jak mluví do megafonu, začala číst nějaký prohlášení, na začátku se zpívala hymna. No ale protože mluvila do toho megafonu, tak jí nebylo zrovna nejlíp rozumět, tak jsme se s mým kamarádem Tomášem Černým rozhodli, že zajedeme ke mně do garáže. Vytáhli jsme diskotékovou aparaturu, přivezli jsme ji před radnici, tam jsme ji takhle na boku postavili a Libušce jsme dali mikrofon, aby byla víc slyšet.“

  • „Jako každý děcko jsme lítali venku a samozřejmě jsme se dozvěděli, že naše republika je okupovaná, že přijely tanky. Maminka plakala. Určitě to pro ty lidi nebylo nic příjemnýho. My jsme to jako děcka braly spíš jako hru. S bráchou jsme lítali po zahradě, měli jsme takový dřevěný pušky a čekali jsme na to, až přijedou ruský tanky, protože se říkalo, že pojedou přes Jablonec. K tomu ale vůbec nedošlo, protože lidi zohýbali cedule, nebo ty směrový ukazatele, který ukazovaly na Jablonec. Dojeli někam do Desný nebo do Tanvaldu, takže my, ačkoliv jsme čekali, tak jsme se nedočkali.“

  • Full recordings
  • 1

    Jablonec nad Nisou, 22.01.2020

    (audio)
    duration: 06:30
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jablonec nad Nisou, 22.01.2020

    (audio)
    duration: 25:37
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Neuvědomovali jsme si riziko, jednali jsme spontánně

Zbyněk Šolc jako DJ na jabloneckém bazénu, 80. léta
Zbyněk Šolc jako DJ na jabloneckém bazénu, 80. léta
photo: Archiv pamětníka

Zbyněk Šolc se narodil 23. dubna 1959 v Jablonci nad Nisou, kde prožil i krásné dětství. Jako devítiletý se stal svědkem invaze vojsk Varšavské smlouvy, která přijela 21. srpna 1968 do Československa potlačit údajnou kontrarevoluci. Jeho otec František Šolc dokonce psal po městě protiokupační nápisy, na základě čehož byl v zaměstnání suspendován a vyloučen ze strany. I přesto se však Zbyňkovi Šolcovi podařilo dostat se v roce 1974 na Střední průmyslovou školu do Liberce a o čtyři roky později ji úspěšně zakončit maturitou. Následně získal zaměstnání v Tělovýchovné jednotě Liaz v Jablonci nad Nisou, o několik měsíců později nicméně nastoupil základní vojenskou službu u ženijní jednotky v Seredi na Slovensku. Zde zažil zejména v prvním roce brutální šikanu, zakončenou drastickým přechodovým rituálem zvaným trhání holubích brk. Poté, co se v roce 1980 opět vrátil do civilního života, nastoupil do bývalého zaměstnání jako stavební technik a později jako reklamační technik na Stavebním bytovém družstvu Liaz. Během svého profesního života působil i v Krátkém filmu Praha v Jablonci nad Nisou, kde se podílel na natáčení reportážního pořadu Vteřiny Jablonecka, nebo v audiovizuálním středisku Okresní knihovny v Jablonci nad Nisou. Kromě toho začal Zbyněk Šolc v roce 1985 oficiálně vystupovat jako diskžokej na různých akcích tehdejšího Severočeského kraje. Díky své diskotékové aparatuře se také dostal do víru revolučních událostí v listopadu 1989, kdy se stal jedním ze zakládajících členů a tváří Občanského fóra v Jablonci nad Nisou. Když se však začali do politiky vracet bývalí komunisté, rozhodl se raději odejít a dál se věnovat svému povolání, rodině a hudbě. V době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou, těšil se ze své rodiny a sbírky gramofonových desek.