Zbyněk Šolc

“Bylo to vytvořené takovým stylem, že když jsem já dostal velkou sodu, tak ji budu předávat dál. Takže se šikanovalo, na kluky se řvalo a úplně zbytečně se jim dělaly naschvály. Až po roce a půl jste už byli už tak zvaní super mazáci a netýkaly se vás žádné šikany. Když se na vojně praktikovalo tak zvané trhání holubých brk, tak jsem se rozhodl, že to dělat nebudu. Každá rota měla takový svůj rituál, kterým povyšovala kluka, který byl rok na vojně, do druhého roku, takže se z něj stával mazák. Každá rota to dělala jinak. Někde se tak zvaně vykopávaly brka, což znamená, že se ten dotyčný přehnul přivázaný přes stůl a mazáci se rozbíhali a kopali jej do zadku. Soutěžilo se v tom, jak daleko s tím stolem popojede. Vím, že na pontonové rotě vzali pádlo a přes holé břicho se mlátilo pádlem. Ale dovedete si představit opilého, dospělého chlapa, který vojáka, který je přivázaný k posteli, mlátí přes břicho dvanáctkrát za každý měsíc? U nás na rotě byla specializace taková, že se voják přivázal k posteli tváří dolů, bylo mu vidět nahé pozadí a protože jsme jako ženisti pracovali s kleštičkami, tak se vyvářely v ešusu kombinačky a trhalo se ze zadku maso. Doslova a do písmene. Byla to dost sadistická a ošklivá věc. Bohužel o tom věděli i velitelé, protože když jsem šel druhý den do služby, můj velitel roty se mě ptal, jaká byla brka. Měl takový klacíček a praštil mě přes zadek. Takže moc dobře věděl, co a jak. Já sotva chodil, protože jak mi to na zadku mokvalo, byla to velmi nepříjemná záležitost. Tak jsem se rozhodl, že to dělat nebudu. Jé, to bylo pozdvižení!”

“V roce 1989 jsem se vlastně k Občanskému fóru dostal náhodou, protože sousedi se nás 18. listopadu ptali, jestli jsme byli v Liberci, že tam byly velké demonstrace. Tak mi to nedalo, proč v Jablonci nic není a tak jsem šel před Jabloneckou radnici, kde jistá paní, dneska vím, že to byla Libuška Hájková, mluvila do megafonu o tom, co se stalo na Národní třídě, že tam zmlátili studenty a že s tím nikdo soudný nemůže souhlasit. Byl jsem tam s kamarádem diskžokejem a říkám mu, že máme v garáži aparaturu, že ji trochu ozvučíme, aby ji bylo lépe rozumět. Tak jsme zajeli do garáže, naložili aparaturu, přijeli před jabloneckou radnici a Libuše jsem to nasvačili, takže mluvila normálně do mikrofonu přes moji diskotékovou aparaturu. A takhle jsem se vlastně dostal k Občanskému fóru.”

„I worked in an audiovisual center. It happened to me that such an old man with a cane came there, he came all the way up, we had such a bar there, a kind of a sitting area, so he went all the way up, so I left the office and said: ˏGood day, what would you like?ˊ and he said: ˏMy name is Mrázek.ˊ So I say: ˏOkay, sit down, and what would you like?ˊ He says: ˏI fought in the air battle for Great Britain.ˊ Today, Generála Mrázek street in Jablonec is named after that gentleman. I truly regret that I didn't record it because what he was telling me was absolutely amazing.“

"We learned from our neighbors that something was happening in Liberec, of course we didn't know what it was about. But we didn't go to Liberec, because we learned that there is something in Jablonec as well. So we went in front of the town hall, where we listened to Libuška Hájková as she spoke into the megaphone, she started to read a statement, and at the beginning the anthem was sung. Well, since she was talking into the megaphone, it wasn't very easy to understand her, so my friend Tomáš Černý and I decided to go to my garage. We took out the disco equipment, brought it in front of the town hall, put it on its side like that, and gave Libuška a microphone so that she could be better heard."

"Like every child, we were just running around outside and of course we learned that our republic was occupied, that tanks had arrived. Mom was crying. It must not have been pleasant for those people. As children, we took it more like a game. My brother and I were in the garden, we had wooden rifles and we were waiting for the Russian tanks to arrive, because it was said that they would go through Jablonec. But that didn't happen at all, because people bent the signs or the direction indicators pointing to Jablonec. They got somewhere near Desná or Tanvald, so although we kept waiting, we did not make it."