Zbyněk Šolc

“Každá rota měla takový svůj rituál, kterým povyšovala kluka, který byl rok na vojně, do druhého roku, takže se z něj stával mazák. Každá rota to dělala jinak. Někde na rotě se tak zvaně vykopávaly brka, což znamená, že se ten dotyčný přehnul přes stůl a ti, kteří měli právo to dělat, ti mazáci, tak se rozbíhali a kopali jej do zadku a soutěžilo se v tom, jak daleko s tím stolem popojede. Jenomže on k tomu stolu byl přivázaný. To byl jeden způsob. Vím, že na pontonové rotě se to dělalo tím stylem, že se vzalo pádlo a přes holé břicho se mlátilo pádlem. Ale dovedete si představit opilého, protože ti supráci to brali jako příležitost k ožrání se doslova a do písmene, tak dovedete si představit dospělého chlapa, který vojáka, který je přivázaný k posteli, mlátí přes břicho dvanáctkrát za každý měsíc? Jakoby jedno to holubí brko mu vytrhnout? Takže tam byla zlámaná žebra a takovéhle věci. No, a u nás na rotě byla specializace taková, že se voják přivázal k posteli tváří dolů, bylo mu vidět nahé pozadí, takže byl ten kluk nahatý a protože jsme byli chlapi, kteří pracují s kleštičkami, jako ženisti, tak se vyvářely v ešusu kleště kombinačky a trhalo se ze zadku maso.”

“V roce osmdesát devět jsem se vlastně k tomu Občanskému fóru dostal v uvozovkách náhodou, protože sousedi odnaproti 'Byli jste v Liberci? Tam jsou velké demonstrace' a to bylo 18. listopadu a my říkáme 'No my slyšeli, že se v Praze něco stalo, ale nevíme co a tak dále.' 'Tak s námi pojeďte do Liberce druhý den.' No, a mě to nedalo, a říkal jsem si 'Proč jako v Jablonci nic není?' A tak jsem šel před jabloneckou radnici a tam jistá paní, dneska vím, že to byla Libuška Hájková, mluvila do megafonu o tom, co se stalo na Národní třídě, že tam zmlátili studenty a že s tím samozřejmě nikdo soudný nemůže souhlasit. Byl jsem tam s kamarádem diskžokejem, kolegou Tomášem Černým a říkám 'Hele, Tomáši, vždyť my máme v garáži aparaturu, takže není problém. Ona tady mluví do toho megafonu, tak my jí to ozvučíme trošku, aby jí bylo líp rozumět.' No, tak jsme zajeli do garáže, naložili aparaturu, přijeli před jabloneckou radnici a tam jsme to Libušce nazvučili, takže mluvila normálně do mikrofonu přes moji diskotékovou aparaturu. A takhle jsem se vlastně dostal k tomu devětaosmdesátýmu roku, 17. listopadu a Občanskému fóru.”

„I worked in an audiovisual center. It happened to me that such an old man with a cane came there, he came all the way up, we had such a bar there, a kind of a sitting area, so he went all the way up, so I left the office and said: ˏGood day, what would you like?ˊ and he said: ˏMy name is Mrázek.ˊ So I say: ˏOkay, sit down, and what would you like?ˊ He says: ˏI fought in the air battle for Great Britain.ˊ Today, Generála Mrázek street in Jablonec is named after that gentleman. I truly regret that I didn't record it because what he was telling me was absolutely amazing.“

"We learned from our neighbors that something was happening in Liberec, of course we didn't know what it was about. But we didn't go to Liberec, because we learned that there is something in Jablonec as well. So we went in front of the town hall, where we listened to Libuška Hájková as she spoke into the megaphone, she started to read a statement, and at the beginning the anthem was sung. Well, since she was talking into the megaphone, it wasn't very easy to understand her, so my friend Tomáš Černý and I decided to go to my garage. We took out the disco equipment, brought it in front of the town hall, put it on its side like that, and gave Libuška a microphone so that she could be better heard."

"Like every child, we were just running around outside and of course we learned that our republic was occupied, that tanks had arrived. Mom was crying. It must not have been pleasant for those people. As children, we took it more like a game. My brother and I were in the garden, we had wooden rifles and we were waiting for the Russian tanks to arrive, because it was said that they would go through Jablonec. But that didn't happen at all, because people bent the signs or the direction indicators pointing to Jablonec. They got somewhere near Desná or Tanvald, so although we kept waiting, we did not make it."