The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zbyněk Šolc (* 1959)

• narodil se 23. dubna 1959 v Jablonci nad Nisou

• svědek invaze vojsk Varšavské smlouvy

• otec byl suspendován za protiokupační postoje

• v roce 1978 absolvoval Střední průmyslovou školu v Liberci

• v letech 1978–1980 nastoupil základní vojenskou službu v Seredi

• vykonával stavební profese v družstvu Liaz

• podílel se na natáčení Vteřin Jablonecka

• od roku 1985 začal oficiálně vystupovat jako diskžokej

• zakládající člen Občanského fóra v Jablonci nad Nisou

• v době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou

Krátce poté, co se Zbyněk Šolc dozvěděl o brutálním potlačení studentské manifestace na Národní třídě 17. listopadu 1989, se zapojil do revolučního dění. Pomocí své diskotékové aparatury pomohl ozvučit shromáždění lidu na jabloneckém náměstí a brzy se stal tváří i zakládajícím členem zdejšího Občanského fóra.

Zbyněk Šolc se narodil 23. dubna 1959 v Jablonci nad Nisou do rodiny Františka a Ludmily Šolcových. Rodiče odešli do pohraničí v roce 1945, kdy se zde v souvislosti s odsunem německého obyvatelstva nabízelo množství pracovních příležitostí i bytů, a oba začali pracovat pro podnik zahraničního obchodu Jablonex.

Pamětník prožil společně se starším bratrem Lubomírem v Jablonci nad Nisou krásné dětství. Jako kluci trávili maximum času venku a nejvíc si hráli na indiány. Kromě toho je rodiče vedli i k hudbě a sportu. Díky otcovu působení ve Svazarmu se chlapci účastnili různých sportovních akcí a velmi je bavila například střelba ze vzduchovky.

Čekali jsme na sovětské tanky ve křoví s flintičkami v rukou

Když bylo Zbyňku Šolcovi devět let, stal se svědkem bezprecedentní změny společnosti a politických poměrů. Nejprve se začala na jaře v roce 1968 uvolňovat cenzura, mluvilo se o socialismu s lidskou tváří a lidé věřili, že se něco změní. Po událostech známých jako pražské jaro však přišlo kruté vystřízlivění, když 21. srpna 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy. Uvolněnou atmosféru plnou naděje tehdy vystřídaly nejistota a strach.

“Pamatuji si, když 21. srpna měli naši puštěnou televizi, kde běželo zpravodajství o tom, že jsme byli obsazeni vojsky Varšavské smlouvy. Maminka plakala a říkala, že asi bude válka. Jako malé kluky nás ale spíš zajímalo, jestli uvidíme vojáky. Vím, že jsme byli schovaní ve křoví a měli v rukou takové vinetuovské flintičky, které jsme si vyrobili. Ale nedočkali jsme se,” popisuje dětské vnímání situace Zbyněk Šolc.

Otec psal protiokupační nápisy, vymstilo se mu to

Ve zlepšení politických poměrů věřil v roce 1968 i otec pamětníka. Když sem vpadla cizí vojska, chodil po ulicích a psal protiokupační nápisy jako “Běž domů, Ivane!”. Na základě této činnosti a nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy jej později vyloučili z Komunistické strany Československa a odebrali mu vedení oddělení hospodářské správy v Jablonexu. Paradoxní při tom bylo, že jej vyhazovali právě ti, kteří mu 21. srpna drželi kbelík a pomáhali psát zmíněné nápisy. V době normalizace tak otec pracoval již jen na organizačním oddělení jako podřízený úředník.

Když za ním pak Zbyněk Šolc chodil jako dítě do práce, přistihl jej, jak si čte knížku. To dřív nikdy nedělal, byl to maximálně angažovaný a akční člověk, který stále něco řešil. Ztráta iluzí a služební sestup jej velmi silně zasáhly.

Z rodinných důvodů se však přesto rozhodl chodit i nadále na schůze strany alespoň jako zapisovatel. “Tehdy jsem mu to strašně vyčítal a divil jsem se, jak s nimi může spolupracovat, když jej vyhodili a ještě jej nařkli z bůhví čeho. Když jsme se pak s bratrem hlásili na střední školu, tak jsem to pochopil. Dodneška mě mrzí, že jsem to tátovi měl za zlé,” dodává pamětník.

Podle komunistů odkazovala rocková hudba na nacisty

Na druhém stupni základní školy se začal Zbyněk Šolc více zajímat o filatelii, architekturu i malířství. Jeho největší vášní se ale brzy stala hudba, přitahovaly jej všechny možné hudební styly. Začal sbírat zahraniční gramofonové desky, což ale nebylo zrovna jednoduché, protože zahraniční hudba se považovala za kapitalistickou a tudíž nežádoucí. Například o americké rockové skupině Kiss se tvrdilo, že zdvojené es odkazuje k nacistické organizaci Schutzstaffel (SS).

Lepší přístup k zahraniční hudbě získal pamětník v roce 1974, kdy začal jako patnáctiletý brigádně pracovat v Jablonexu na poštovně. V podniku měl možnost setkat se s delegáty, kteří jezdili do západních zemí. Vyzvídal na nich, co je tam zajímavého a nejvíc se vyptával na muziku. Když mu pak někdo přivezl ze Západu nějakou desku, byl podle svých slov nejšťastnější člověk na světě. Doplňovat svoji sbírku se snažil i z oblíbeného rádia Luxembourg, kdy si nahrával písničky na magnetofon.

“V té době se poslouchal bigbít jako takový, začínaly Black Sabath nebo Deep Purple. Pak se objevily skupiny Genesis, Yes, Queen a Creedence. Delegáti z Jablonexu, kteří jezdili do kapitalistických zemíc, si měli možnost přivézt gramofonové desky. Vím, že bylo možné přivézt desky z Jugoslávie, ta měla trochu volnější režim. Někdy to celníci ale naschvál podrápali hřebíkem, takže kolikrát je museli schovat a zkusit propašovat,” popisuje tehdejší praxi pamětník.

Vlivem bigbítu také začali chlapci nosit dlouhé vlasy, což v komunistické společnosti samozřejmě často naráželo na odpor veřejnosti a zejména pak vzdělávacích institucí. Střední průmyslová škola v Liberci, na kterou Zbyněk Šolc v roce 1974 nastoupil, však byla v tomto ohledu vzácnou výjimkou. Její ředitel dlouhé vlasy toleroval a existovalo pouze nařízení, že vlasy musí být čisté, umyté a během rýsování na prkně je chlapci musí mít sepnuté sponkou.

Zatkli mě kvůli prvomájové manifestaci

S výrazně menší tolerancí výstřelků mládí se však Zbyněk Šolc setkal při zadržení jabloneckou policií, když s přáteli slavili narozeniny v podniku Šnek na výstavišti. Bylo prvního května, a protože chodili v té době do tanečních, rozhodli se pojmout oslavu ve velkém stylu – chlapci si vzali obleky a dívky dlouhé večerní róby. Když pak v dobré náladě vypochodovali z hospody, byly všude prvomájové vlajky a pamětník jednu vytáhnul, dal si ji přes rameno a manifestačně šel ulicí směrem k dnešní radnici.

“Najednou jelo proti mě po chodníku auto. Z něj vyskákali chlapi a ptali se, co tady předvádím. Byl jsem v dobré náladě a tak jsem vysvětloval, že slavíme narozeniny a do toho první máj. Okamžitě mi nařídili vlajku vrátit zpátky, jenže když jsem ji chtěl hodit do stojanu mezi ty ostatní, posadili mě do auta a odvezli na služebnu v ulici Budovatelů,” vzpomíná Zbyněk Šolc.

Zde jej pak nechali čekat asi dvě hodiny, než začal výslech. O události sepsali protokol, který musel pamětník podepsat. Když mu ale dali do ruky pero, začal v textu opravovat hrubé pravopisné chyby s odůvodněním, že pokud má něco podepsat, bude to napsané česky. Když mu sebrali propisku, vytáhnul druhou a do protokolu ještě z opatrnosti připsal, že by byl rád, aby se záležitost považovala za mladickou nerozvážnost a ne za útok proti socialistickému zřízení.

“Tatínek byl v té době angažovaný na radnici jako člen pořádkové komise. Když jsem mu to doma oznámil, tak se napřed začal strašně chechtat a pak mi vynadal do pitomců, že nemám provokovat. Musel za mě pak zaplatit asi tři sta korun pokutu,” dodává.

Na vojně nám trhali kusy masa z těla, šikana byla brutální

Po ukončení střední školy získal Zbyněk Šolc zaměstnání v Tělovýchovné jednotě Liaz v Jablonci nad Nisou jako stavební technik. Pracovní kariéru nicméně přerušila povinná základní vojenská služba, kterou nastoupil v roce 1978 u ženijní jednotky v Seredi, okres Galanta, kde také absolvoval poddůstojnickou školu. Jak vzpomíná, panovala u jednotky brutální šikana a ještě dobrých osm let po odchodu do civilu se mu zdály zlé sny. Hlavně první rok byl neuvěřitelně těžký, na chlapce se řvalo a úplně zbytečně se jim dělaly různé naschvály. Se šikanováním se přestalo až po roce a půl, kdy už vojáci platili za tak zvané super mazáky. Tomu ale předcházel ceremoniál, zvaný trhání holubích brk.

“Každá rota měla svůj rituál, kterým povyšovala kluka do druhého roku, takže se z něj stával mazák. Někde se tak zvaně vykopávaly brka, což znamená, že se ten dotyčný přehnul přivázaný přes stůl a mazáci se rozbíhali a kopali jej do zadku. Soutěžilo se v tom, jak daleko s tím stolem popojedou. Vím, že na pontonové rotě vzali pádlo a mlátilo se s ním přes holé břicho. Ale dovedete si představit opilého, dospělého chlapa, který mlátí vojáka přivázaného k posteli přes břicho dvanáctkrát za každý měsíc?” vypráví Zbyněk Šolc.

U jejich roty byl obyčej takový, že se voják přivázal k posteli tváří dolů tak, aby mu bylo vidět nahé pozadí a protože jako ženisti pracovali s kleštičkami, tak se vyvářely v ešusu kombinačky a trhalo se ze sedacích svalů maso. “Byla to dost sadistická a ošklivá věc. Bohužel o tom věděli i velitelé, protože když jsem šel druhý den do služby, velitel roty se mě ptal, jaká byla brka. Měl takový klacíček a praštil mě přes zadek. Takže moc dobře věděl, co a jak. Já sotva chodil, protože jak mi to na zadku mokvalo, byla to velmi nepříjemná záležitost.”

Když už Zbyněk Šolc platil za mazáka, rozhodl se jako poddůstojník nechat své chlapce na pokoji a odmítl se podílet na šikaně i těchto brutálních rituálech. Jednou si také vymyslel, že udělá chlapcům hezký budíček. V té době vysílal z Londýna pro Československo John Calley, pamětník to nahrál a ráno pustil z magnetofonu na plné pecky. Bylo mu prý už jedno, jestli jej zavřou, nebo ne.

Konec vojenské služby se pamětníkovi nicméně zkomplikoval v souvislosti s polským protikomunistickým hnutím Solidarita, které v roce 1980 nabývalo na významu. Vojáci měli plnou bojovou pohotovost pro případ, že pojedou do Polska potlačovat kontrarevoluci. Ve snaze udržovat je v nevědomosti jim byla odebrána rádia a každý den museli povinně sledovat televizní zpravodajství poplatné režimu. K žádné mimořádné události však nakonec nedošlo a Zbyněk Šolc mohl šťastně odejít do civilu.

Na diskotékách jsem hrál hlavně zahraniční písničky

Po vojně opět nastoupil do Tělovýchovné jednoty Liaz Jablonec, kde dělal stavebního technika. Následně působil na Stavebním bytovém družstvu Liaz jako reklamační technik nebo v Krátkém filmu Praha v Jablonci nad Nisou, kde se podílel na natáčení tak zvaných Vteřin Jablonecka, které reflektovaly aktuální události. Později pracoval až do roku 1989 v Okresní knihovně v Jablonci nad Nisou v audiovizuálním středisku, které vytvářelo například pořady pro vzdělávání škol.

V průběhu 80. let začal Zbyněk Šolc občasně hrát jako diskžokej na diskotékách a v roce 1985 složil zkoušky u umělecké agentury v Ústí nad Labem a dostal povolení oficiálně vystupovat. Agentura jej pak posílala na různé akce v celém tehdejším Severočeském kraji. Jako diskžokej měl pamětník za úkol hrát osmdesát procent hudby ze socialistických zemí a dvacet procent té zahraniční. Samozřejmě to ale nedodržoval a hrál víc zahraniční taneční muziky. Pokud na to přišla kontrola, strhla mu část honoráře, který byl ale zanedbatelný.

Jednou na něj přišla stížnost poté, co na diskotéce uvedl píseň od Waldemara Matušky, který předtím emigroval. “Vím, že jsem to ohlásil stylem, že tu máme návštěvu ze Spojených států. Nebyl oficiálně zakázaný, ale všichni věděli, že ho hrát nemají. Bylo mi řečeno, že bych si měl dávat pozor, ale jinak se to moc neřešilo,” vzpomíná.

Neuvědomovali jsme si riziko, jednali jsme spontánně

O politické dění v listopadu 1989 se začal Zbyněk Šolc více zajímat až po 17. listopadu, kdy došlo na Národní třídě k tvrdému potlačení studentské demonstrace pořádkovými jednotkami. Jako člen umělecké agentury dokonce musel do Ústí nad Labem, kde se po nich chtělo, aby odsoudili dění na Národní třídě a vyjádřili souhlas se zásahem policejních složek.

“Byli jsme z toho vykulení, protože většina z nás ani netušila, co se 17. listopadu na Národní třídě stalo. Můj kamarád Honza Vích se dostal k nesestříhané videokazetě, kde bylo vidět, jak ty bezbranné studenty mlátí. Přitáhli jsme tam televizi a pustili to. Najednou se začali všichni chytat za vlasy a nikdo nic nepodepsal,” vzpomíná na vyhrocenou situaci pamětník.

Tato událost rezonovala i v Jablonci nad Nisou, kde shromážděným lidem popisovala dění v Praze občanská aktivistka Libuše Hájková. Na setkání se přišel podívat i Zbyněk Šolc s kamarádem diskžokejem a když slyšeli, že paní není dobře rozumět, rozhodli se odjet do garáže pro aparaturu a pořádně to ozvučit. Tím se stal pamětník tváří Občanského fóra. Každý den ve čtyři hodiny se s Libuší Hájkovou chytili za ruce, zazpívali hymnu a četli různá prohlášení, která jim vozili studenti z Prahy. Asi třetí den jim však radnice odmítla poskytnout elektrický proud, a tak spojili několik prodlužovacích kabelů, které drželi lidé nad hlavou a natáhli proud z hotelu Corso.

Tak to šlo až do dvouhodinové stávky na dnešním Horním náměstí 27. listopadu, která se měla dle Občanského fóra stát celonárodním referendem o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. “Vím, že naproti byla ekonomická škola, kde kantoři nechtěli uvolnit studenty. Lidé křičeli, ať je pustí. Úplně poslední pak přišli zaměstnanci Jablonexu, protože se nejvíc báli o své zahraniční posty. Dokonce už prý byli připravení milicionáři, že by měli zakročit. To riziko jsme si tehdy ale neuvědomovali, jednali jsme spontánně,” pokračuje Zbyněk Šolc.

Byli jsme sledovaní na každém kroku

Dle vlastních slov se pamětník kvůli své protikomunistické činnosti krátce dostal i do hledáčku Státní bezpečnosti, která monitorovala dění na náměstí a z boční strany radnice vše nahrávala. Kromě toho měl mít napíchnutý telefon doma i v práci a byl sledován na každém kroku. Jednou, když se vracel ze zaměstnání a domů si nesl ve dvou malých kufrech gramofonové desky, jej zastavil muž v civilu a ptal se po jejich obsahu.

Doma si Zbyněk Šolc lepil ke dveřím pásky, aby viděl, zda mu v jeho nepřítomnosti neprohledávala Státní bezpečnost byt nebo mu tam nepodstrčila nějakou zbraň. V tomto ohledu měli jako mluvčí Občanského fóra setkání s právníkem doktorem Holáskem, který je instruoval, jak se mají zachovat v případě zadržení. Jednou pamětníka Státní bezpečnost opravdu zadržela a vyzvala, aby k nim přišel na konzultaci a vzal si někoho s sebou, aby probrali, co se bude dít. „Nevěděli jsme, jestli se režim změní a padne vláda. V té době nad tím nikdo nepřemýšlel. Bylo to spíš spontánní. Lidé chtěli něco říct a chtěli se svobodně vyjádřit,“ říká.

Dodneška mě mrzí, že jsem to vyprávění nenahrál

V době, kdy Zbyněk Šolc působil jako mluvčí Občanského fóra, za ním jednou do knihovny přišel starý pán, který se představil jako Karel Mrázek. “Říkal, že je z peruti od Františka Fajtla a bojoval za druhé světové války v Anglii. Vyprávěl mi svůj celoživotní příběh, jak se vrátil do republiky a jeden čas prodával na ulicích taková štěstíčka. Povídal asi dvě hodiny a dodneška mě strašně mrzí, že jsem to nenahrál,” vzpomíná pamětník.

Každodenní aktivita na shromážděních v chladném listopadovém počasí si však vybrala na Zbyňku Šolcovi svoji daň a po listopadové stávce onemocněl. Když se asi po měsíci vrátil, měli již členové Občanského fóra přidělenou místnost, kde mohli pracovat. V té době se ale k původním osmi zakládajícím členům už snažili dostat bývalí komunisté a z toho důvodu se pamětník postupně přestal v hnutí angažovat. “Převzali to úplně jiní lidé. Začalo politikaření a převlékání kabátů. Na to už jsem neměl žaludek, stáhl jsem se do ústraní a pokračoval jsem v diskotékách,” dodává.

Po revoluci pak dělal Zbyněk Šolc vše možné. Když ukončil práci v knihovně, začal prodával různé přístroje nebo kosmetiku. Mezitím jej oslovil kolega Mirek Kos, který si založil vlastní rádio Euro K a nabídl mu post ředitele. V Kolárově ulici v Liberci začali budovat nové studio, které vybavili italskou aparaturou. Po vnitřních bojích v organizaci se pamětník rozhodl odejít a naplno se zaměřil již jen na diskotéky a občasný prodej, a to až do odchodu do důchodu v roce 2022. V době natáčení (2024) žil v Jablonci nad Nisou, věnoval se své zálibě sbírání gramofonových desek a příležitostně dál působil jako diskžokej na různých akcích.