PhDr. Jaroslav Someš

* 1941

  • „U Wolkerů [v Divadle J. Wolkera] na to šli jinak, tam na to šli, řekl bych, postupným ořezáváním a odumíráním a výměnami personálními, až to nakonec dopracovali tam, kam to dopracovali, aby tedy ten soubor také rozpustili a mohlo tam nastoupit vedení, které je tam teď. To není vina toho vedení. Divadlo v Dlouhé, které tam nastoupilo, je velmi dobré divadlo, Hana Burešová, která nastoupila jako umělecká šéfka je velmi dobrá umělecká šéfka, Jan Borna, který nastoupil spolu s ní a už je mrtev, byl velmi dobrý režisér, čili to není o nich. Pravda, oni se chovali vůči nám trošku… ne trošku, ale velmi nekolegiálně, prostě koukali, abychom rychle vypadli. Byli, jako když někam přijdou nájemníci do nového bytu a říkají: 'Honem, honem, vypadněte, ještě tohle si vezměte, ať už jste venku.' Dobře. Ale to vyhnání nebyla jejich záležitost, to byla záležitost pražského Magistrátu, stejně jako v případě Divadla Emila Františka Buriana. Prostě intrikáni na Magistrátu.“

  • „Tehdy jsem velmi pendloval mezi Prahou a Plzní, čili mezi domovem a divadlem. A byla to taková hloupá doba, protože občas jsem měl v Praze pocit, že bych měl být v Plzni v práci a v Plzni v práci jsem měl pocit, že bych měl být doma a pomoci mamince hlídat [vážně nemocného] tatínka. A jednou jsem přijel z Prahy do Plzně a bylo mi řečeno, že mám jít na sekretariát ředitele k paní Jarušce Rácové něco podepsat. Já jsem říkal, co se to podepisuje a bylo mi řečeno, že to je… teď to asi nebudu vyslovovat přesně, ale že to je výraz loajality s režimem. Já jsem od toho šedesátého osmého – šedesátého devátého roku byl celkem neochotný podepisovat nějaké velké souhlasy s režimem, tak jsem tam prostě nešel. A večer toho dne se ukázalo, že to nešli podepsat z celé činohry – u těch ostatních souborů ani nevím, jak to bylo, to myslím bylo bez problémů – jenom tři lidé: Pavel Pavlovský, Jarda Konečný a já.“

  • „Tam byla ta slavná schůze, kdy se herci rozhodli stávkovat spolu se studenty a vydali to prohlášení. A my jsme to prohlášení ještě začerstva teplé chytili s Ivanem a s Ivanou a jejich autem jsme dojeli k Wolkerům [Divadlo Jiřího Wolkera], kde se dohrával ten Rumcajs a místo děkovačky – protože to bylo odpolední představení, čili pro rodiče s dětmi – čili místo děkovačky jsme vylezli a tam jsme to přečetli. Já si myslím, že jsme byli první divadlo, kde se to četlo. Já si pamatuju, že bylo pár kolegů, kteří radši zůstali v portálu v té době. A druhý den ráno byla neděle a mělo se hrát ráno i odpoledne a měla to být Popelka. Místo té Popelky jsme tedy vylezli, tak, jak se to potom dělalo, prostě přečetli jsme prohlášení, řekli jsme, ať jdou domů. A taky potom v pasáži – nebyl jsem tedy u toho, tak nevím, jak moc to bylo – pana ředitele Richtera napadli nějací dva pánové, a asi i nejenom slovně, co si to dovoluje a jak si to dovoluje. On se z toho zhroutil, oni mu asi moc neublížili, ale prostě jaksi hodil se marod, ne hodil se marod – to je ošklivé slovo. Prostě byl chvíli doma, ale nebylo to ze zbabělosti, ale protože to s ním otřáslo.“

  • „Zároveň tedy jsem dostal opakovanou nabídku učit na JAMU [Janáčkova akademie múzických umění]. No, a učil jsem na JAMU dva měsíce a přišly moje kádrové materiály a z JAMU mě vyhodili, dokonce tak, že uprostřed přednášky. Přišel vedoucí katedry, nebyl rád, bylo mu to velmi trapné, ale holt to musel udělat. No, čímž se mi trošičku to Brno malinko zhnusilo. Já se omlouvám Brnu. A navíc v té době se Huse na provázku [Divadlo Husa na provázku] krutě nedařilo, občas se nehrálo, takzvaně šnajdrovalo, jak se říká v divadelní hantýrce. Ale hlavně tedy šlo o tu JAMU, protože tohle, když se vám stane, tak to s vámi opravdu trošku otřese.“

  • „Tatínka, který tedy – když vystudoval historii, tak se stal archivářem města Jičína. Vzal si maminku v srpnu 1940 a v listopadu 1940 gestapo vybralo celou jičínskou radnici a sebralo ji, včetně tatínka, protože tam tedy páchali nějakou ilegální činnost, konkrétně poslouchali Londýn a vydávali to na letácích a dělali takovéhle věci. Takže vlastně maminka tři měsíce po svatbě a tuším dejme tomu v prvním nebo ve druhém měsíci těhotenství jaksi nevěděla, jestli se jí tatínek vůbec vrátí. Tatínek tedy se jí vrátil s poškozeným zdravím až do smrti, ale vrátil se nám, ťuk, ťuk, ťuk. A tím pádem vlastně, když se vám něco takového stane, tak ta rodina strašně drží spolu, je hrozně kompaktní. A de facto krédo rodičů je, aby v té rodině bylo opravdu co nejlíp a to opravdu bylo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 22.11.2022

    (audio)
    duration: 01:54:23
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha , 15.11.2023

    (audio)
    duration: 01:49:47
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 02.02.2024

    (audio)
    duration: 01:38:53
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Herec žije buď neklidný život a je šťastný, anebo klidný život a je nešťastný

Jaroslav Someš, 1956
Jaroslav Someš, 1956
photo: archiv pamětníka

Jaroslav Someš se narodil 21. června 1941 v Praze. Jeho otec byl v tu dobu v nacistickém vězení kvůli své odbojové činnosti. Na konci války se vrátil domů s podlomeným zdravím. Roku 1948 se Jaroslav Someš účastnil XI. všesokolského sletu v Praze. Velká část příbuzných působila jako historici a i Jaroslav Someš na přání rodičů studoval historii. Od střední školy ho to však táhlo k herectví, a tak po absolvování vysoké školy nastoupil ještě na brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). V prvních filmech hrál už během střední školy a během studia v Brně začal působit v Divadle Husa na provázku. V roce 1968 odešel do divadla v Pardubicích, kde prožil i okupaci v srpnu 1968 a počátek normalizace. Následně hrál v divadle v Jihlavě a později znovu v Brně. Dostal nabídku učit na JAMU, ale brzy byl z kádrových důvodů propuštěn. Odešel do plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde působil až do roku 1983. Poté začal hrát v Praze, kde byl i během sametové revoluce v listopadu 1989. Po roce 1989 se začal živit i jako novinář. V roce 2021 obdržel Jaroslav Someš Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi. V roce 2022 žil v Praze.