Jiří Sopko

„Pak se to po hodně dlouhé době začalo nějak lehce uvolňovat. To nám dovolili vystavovat v takových... já nevím, v Sokolově nebo v těch úplně okrajových místních galeriích. To jsme byli taková parta – Načeradský, Lamr a Rudla Němec. Takže my jsme takhle ve čtyřech, někdy ve dvou, ve třech, vystavovali v těchhle regionech. Vím, že jsem jednou někde vystavoval akvarely, v nějakém kulturním klubu. Jestli to bylo v Sokolově nebo někde, to už si nepamatuju. Jediné, co vím, že na vernisáž vůbec nikdo nepřišel, z čehož jsem byl šťastný. Přišly tam jenom dvě mladé cenzorky, kterým se to hrozně líbilo, strašně se u toho smály a říkaly, že na to musí poslat školy. Druhý den přišla jejich šéfová – já jsem ji osobně neviděl – a řekla: ‚Okamžitě sundat!‘“

„Jak jsem skončil školu... Měl jsem jednoho spolužáka, se kterým jsem se kamarádil, a on byl kyperský Řek – Giorgos Kotsonis – se kterým se dodneška stýkám. Byl jsem tam za ním už třikrát. Ten mě tehdy vlastně přemluvil, abych s ním jel na Kypr. On se tam vracel asi po šesti letech. Měl takovou podivnou anabázi – jeden čas studoval v Číně a dodneška mluví perfektně čínsky. Pak putoval asi rok po Evropě, byl v Anglii, byl dokonce v Moskvě, než našel tady tu školu – Akademii. Takže se sem přihlásil, rok strávil v Hamrech na jazykové výuce. Takže já jsem těsně po škole odjel na Kypr. Dostal jsem tehdy cenu ateliéru a Pelc, který se ke mně vždycky choval absolutně slušně, mi to změnil na cestovní stipendium a prostě mi to někde u policajtů vyběhal, že mě pustili. Tehdy tam asi vůbec nelítala letadla. Takže já jsem jel přes Řecko, kde jsem byl čtrnáct dní. To byl rok 66, období, kdy skončil řecký král a vládla tam vojenská junta. Odtamtud jsem jel lodí na ten Kypr.“