Jiří Spáčilík

* 1962

  • „Co stojí za to, v Minkovicích byl skutečně velice tvrdej režim, takže byly venku pochoďáky, nástupy byly v různých formacích, i na jídlo byly nástupy do formací, takže kapitolou sama o sobě byla zdravotní prohlídka, protože skutečně, s jakoukoli nemocí nebo úrazem, tak furt musel být do naha. Tak sestra, která to vyžadovala, říkalo se jí ‚Čuráčí princezna‘. V Minkovicích byl člověk tak často do naha, že mu to nepřišlo, že to je něco zvláštního. Koho chtěli potrestat, jenom že se znelíbil, šel na filcunk, což znamená, že po šichtě místo aby si vzal jídlo a šel na barák, tak šel do kina, tam jsme se museli postavit do řady, každej se musel vysvléct do naha, naskládat věci na nějakou hromádku a pak se šlo před plátno, tam jsme museli dřepnout nebo vztyčit ruce, ukázat ruce, že v dlaních nic nemáme, dřepnout, otočit se a teprve potom jsme šli, kdy jsme se mohli obléct. Když byli hodně zlí, ti policajti, tak třeba rozházeli... i ty ešusy rozházeli se špinavým oblečením a všechno dohromady. Když byl velkej filcunk v Minkovicích, tak cimry měly šestnáct lidí a oni dokázali všechno, co bylo na té cimře, což znamená matrace, prostěradla, ručníky, pyžama a všechno, co bylo ve skříňkách... naházeli na hromadu, zasypali to tabákem, cukrem a solí.“

  • „Ti první, na té zadržovací vazbě, to prostě byli normální kluci, kteří udělali nějakou hloupost, někdy byli, že by spíš ti lidé patřili do blázince, a na té velké cimře, tam už byli někteří protřelí, že už byli možná pětkrát nebo desetkrát zavření, ale ti naopak věděli, jak na to, tak řeknu otevřeně, byla... něco úžasnýho a rozkošnýho bylo jednou za deset dní koupání. Jednou za deset dní! A teď si představte, že tam někde třináct patnáct lidí se nahnalo pod tři sprchy a bachař tloukl do dveří, že už máme končit, a ten jeden věděl, že ten jeden devéťák, prostě ten, co měl klíče od dveří, že má homosexuální sklony. Tak prostě natvrdo mu ukázal zadek a on sice řval, ale nechal nás třeba o pět minut déle. To neuvěříte, že toto je možné, a prostě on byl protřelej tak, protože léky musely být na dveřích. Tak schválně udělali nějaký zmatek, když se šlo na koupání, tak se podívali, kde ty léky jsou, a když se šlo z koupání, tak je prostě... jeden udělal zmatek vzadu a ten je ukradl a sebral. A jakmile to bylo na cimře, tak prostě už přemýšleli, co s tím.“

  • „Vím, že byl jeden policista, kterej se jmenoval Štajner, kterej na Olomoucku pronásledoval svědky Jehovovy, a byl to tak zlej člověk, že v podstatě si sedl na nejslabší lidi, takže si zavolal k výslechu pětasedmdesátiletou babičku, která byla původem Němka, která se za celej život nenaučila pořádně česky, měla nemocný srdce a všechno, a on ji trápil na tom výslechu, až omdlela. Anebo prostě si zasedl na mámu, která sama vychovávala čtyři děcka, a byl takovej, že v neděli ráno přišel zkontrolovat, jestli má uklizeno, protože jí ty děcka chtěl sebrat. Takovým stylem se snažili pronásledovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 09.06.2022

    (audio)
    duration: 02:02:40
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 11.06.2022

    (audio)
    duration: 02:18:58
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 3

    Olomouc, 18.06.2022

    (audio)
    duration: 02:21:56
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Pět let vězněm svědomí

Jiří Spáčilík v roce 1988
Jiří Spáčilík v roce 1988
photo: archiv pamětníka

Jiří Spáčilík se narodil 5. dubna 1962 v olomoucké porodnici do rodiny Josefy a Vincence Spáčilíkových. Jeho otec až do roku 1979 hospodařil jako soukromý zemědělec. Neměl to snadné. Již během padesátých let přišla rodina o chovný dobytek – prvotřídní plemenné býky, kteří skončili na jatkách. Podruhé přišli Spáčilíkovi téměř o všechno, když jim na konci sedmdesátých let komunistický režim zabavil i polnosti. Jiří vyrůstal v Tučapech na jižní Moravě, později se rodina přestěhovala do Dubu nad Moravou, kde také dokončil základní školu. Poté se vyučil zedníkem. Kvůli tomu, že odmítl vstoupit do komunistické strany, mu nebylo umožněno nástavbové maturitní studium. Počátkem osmdesátých let se Jiří Spáčilík seznámil se svědky Jehovovými, kteří jej přivedli k víře a studiu Bible. Na základě těchto nauk a poznání odmítl v roce 1981 převzít povolávací rozkaz k základní vojenské službě. Tentýž den byl zatčen a později také odsouzen k dvaceti měsícům odnětí svobody. Odseděl si je v Bělušicích. Došlo k tomu v době, kdy byli jehovisté zatýkáni a vězněni v celorepublikovém měřítku. V bělušickém kriminále se setkal s několika spolubratry a společně zde praktikovali Památnou slavnost – jediný svátek, který Svědci Jehovovi uznávají – a tím je právě připomínka Ježíšovy poslední večeře s apoštoly. Jiří Spáčilík se po propuštění vrátil ke svému řemeslu, ale již následujícího roku jej znovu volali k vojenské službě. Odmítl ji i tentokrát a byl za to odsouzen k třem letům kriminálu. Trest si odseděl celý v jednom z nejhorších vězení, nechvalně proslulým svou brutalitou a nelidskými podmínkami – v Minkovicích, jimiž prošlo mnoho dalších vězňů svědomí, včetně Petra Cibulky či Jiřího Gruntoráda. Po sametové revoluci se oženil se souvěrkyní Małgorzatou, se kterou vychovali dceru Martinu. Díky své zednicko-stavařské profesi pomohl vybudovat několik modliteben svědků Jehovových. Jiří Spáčilík žil v době natáčení rozhovoru v Újezdu u Uničova.