Libuše Šrámková

"Když byl konec války, tak tam právě jsme se odstěhovali. Tam se objednal autobus a měli jsme někam jet. Nevím, jestli směrem na Jihlavu – to mně jednou říkal jeden pán, co tam taky žil, že do Jihlavy se mělo jet a ještě pořád dál. Utíkali prostě. Takže za pět minut dvanáct maminka z toho autobusu – tam byly, s tou tetičkou, to byla její sestra, tak pořád tam stály, přemlouvaly, že já jsem dcera a tak dále. Žádné doklady, nic. A ten Čermák, ten mně právě všechno vyběhal, protože maminka měla strach, že mě odsunou, protože jsem mluvila německy. A mně to dělalo tak potíže, to si pamatuji, ta čeština. Učila jsem se, chodila jsem potom na tu Cacovickou a pan učitel, který si mě opravdu oblíbil, tak se mně věnoval. Učil mě to di- ti-, to mně nikdy nešlo."

"Chovali se ke mně dobře, to nebyl žádný rozdíl mezi Němci nebo tak. Tam ale byly samé německé sestřičky, vychovatelky, takže já jsem neuměla vůbec česky. Já jsem … no prostě německy. A tam jsem chodila do té školy, Na Hlinkách, to jsme chodívali vždycky pěšky, jak to ukazují, v štrůdlu, a zpívali jsme německy taky. No a zpět už jsme chodili sami."