Ing. Jan Startl

„Ivan Havel byl jednak můj spolužák a jednak byl z vodáckého oddílu stejného jako já. To jsme jeli řeku Vltavu, Červenské proudy to byly, ty už dneska nejsou, tak tam jsme oba dva byli povýšení, že jsme byli kormidelníci. Jsme měli každý svoje družstvo, jedno byli Roháči, jedno byli Ledňáčci. Tam jsme s Ivanem zažili, že na těch Červenských proudech bylo takové ošklivé počasí, nechci teda říkat, ale tři dny a tři noci pršelo. My jsme už byli vedoucí toho družstva. Měli jsme samozřejmě stany a vybavení bylo, že jsme měli ešusy a museli jsme si udělat čaj ráno, abychom se aspoň nějak zahřáli. K jídlu byl porridge, to byly ovesné vločky. Kromě toho, že jsme spali pod jedním stanem, nesměli jsme se dotknout celty, protože by to jinak protékalo a pršelo by tam a bylo vlhko. No prostě, bylo to dost náročné. Ale pak teda vysvitlo slunéčko a bylo hezky a my jsme dojeli tu řeku. To jsme s tímhle tím Ivanem byli dost pohromadě. Ale na nějakém předcházejícím táboře byl bratr Ivana, což byl Václav. On byl už starší, byl o dva roky starší. On tam byl skamaráděný ještě s nějakým Lojzou, s kterým vždycky dělali takové výjimečnosti. Byli tak trošku mimořádný a my jsme na ně koukali s obdivem. Ale byli to taky jako skautíci. Teda tehdy jsme tomu nemohli říkat, že jsme skautský oddíl. Tehdy to bylo tak, jako že jsme oddíl, ale dělali jsme všechno to, co by skauti měli mít za zvyky.“

„Já jsem bydlel na Karlově náměstí a tam se stalo to, že v únoru v roce čtyřicet pět tam bylo bombardování Prahy, a ten nálet byl vedený jako směrem od Smíchova přes Vltavu a přes Karlovo náměstí, takže Karlovo náměstí taky obdrželo nějakou pumu, nějaké zásahy. A vedle nás byl dům v Malé Štěpánské, který byl zničený skoro celý. Nám to vybilo okna a vnitřní část, takže jsme 15. února odtud šli pěšky na Voznici u Dobříše, kde jsme strávili konec války, kde jsme byli do konce války. A to bombardování, to je strašná věc. To si pamatuju, i když teda z dětství si pamatuju jenom tohleto, protože to byl tak silný zážitek... Nevěděli jsme, jestli to přežijeme a co všechno ještě spadne na nás a zničí se. Vím, že na tom Karlově náměstí potom, když jsme tam přišli později, po nějakých dvou nebo třech letech, tak to tam pořád bylo spíš takové v ruinách než nějaké hřiště a než nějaký park. Vím, že mezi Černým pivovarem a Emauzy a Žitnou ulicí a Ječnou, tam byl ten dům číslo třicet, kde jsem bydlel, tak tam byly nějaké stromy a pod jedním tím stromem měl údajně být kryt, kde spadla bomba blízko, a tam to nepřežili ti, co byli schovaní v tom krytu. Snažil jsem se dozvědět, jak to tam dopadlo s tím krytem, jestli to tam bylo nějak objevovaný, jestli to tam bylo nějak vykopávaný a tak. Ale předpokládám, že to bylo tak, že ten kryt byl zničený a ti lidi, co tam byli, zahynuli. Jak to tam bylo bezprostředně po tom náletu, tak to už nevím. Ale vím, že když už jsme se tam vraceli asi po dvou letech do toho samého bydliště, na Karlovo náměstí číslo třicet, tak tam to parku ještě vůbec neodpovídalo. Byla to spíš taková ohrada neobdělaná, v dost špatném stavu. Svým způsobem to mělo pro nás pro kluky zajímavé momenty v tom, že jsme tam mohli dělat cokoli a nikdo nám nemohl říkat, že tam něco zničíme, protože tam už to zničené bylo.“