Anežka Stehlíková

„Potom už se provdala Maruška a Anička asi po dvou letech a to byla opravdu taková slovenská svatba, která trvala tři dny, na který bylo – nevím, není to úplně přesný číslo, ale nevešli jsme se do toho velkýho baráku – tak takovejch 60, 80 lidí. Maruška si brala svýho muže taky z týhle vesnice. První den to začínalo tak, že ženich si šel požádat naše nevěstu, jestli mu ji dají. Druhý den, to bylo to povolení a vlastně rozlučka se svobodným životem. A třetí den byla ta svatba, jako originální. Protože maminka pocházela z dvanácti dětí, tatínek ze čtyř, tak veškerý příbuzenstvo včetně bratranců a sestřenic a kmotrů, kmotrů našich (rodičů) a našich kmotrů. Já jsem všechny samozřejmě nemohla znát, protože jsem byla nejmenší. Pamatuju si akorát to, jak tam ta moje sestra klečela a prosila rodiče za odpuštění za všechno. Taková ta rozlúčka s rodiči, strašně smutná, všichni jsme brečeli. Pak když byla ta svatba, ona byla jak Panenka Maria nastrojená, krásná, tak já, nevím, kde jsem to vzala, já jsem měla pocit, že nám ji ukradnou. Že už ji nikdy neuvidím. Že prostě bude pryč. A já jsem tam seděla v koutě a brečela jsem.“

„No, bylo to tak, že z toho vlaku bylo určeno, kde to potřebujou obsadit. My jsme vlastně byli vyložený v Chebu. Nás dovezli do Chebu, to bylo v červnu. Samozřejmě už tam nějaký lidi z toho prvního transportu byli a říkali, že tam jsou krutý zimy. Moje maminka říkala, že zimy si užila hodně, že už nechce. Strašně toužila jít na Moravu. Tam byli rodiče mýho tatínka, ti se dostali na Moravu. Jenže tím, jak to bylo určený, tak naši skončili v Zahrádkách. Já přesně nevím, a ani o tom nevypravovali, že se nemohli bránit nebo že se jim nesplnilo přání, prostě odvedli je do Zahrádek. Tam nás umístili v jednom baráku a do toho baráku bylo 80 lidí narvanejch. Tam jsme přežívali měsíc, než z okresu rozhodli, jak to bude a jak budou přidělovány byty. Z obce Zahrádky jsme dostali na výběr tady v Borku.“