Barbora Štěpánová

„Šla jsem na ten Václavák, a tak jsem zažila zas ten pocit. Šla jsem k tomu koni, tam byla děla, antony a policajti v bílých přilbách a: ‚Stůjte, stůjte!‘ Pamatuji se, že jsem zvolala svým školeným hlasem: ‚Tvoje máma by se za tebe měla stydět!‘ Vždycky ze mne něco takového vypadlo a rozhodla jsem se, že k tomu koni tu kytku položit půjdu. Šla jsem a věděla jsem, že tam nedojdu. A ve chvíli, kdy mne ten pán, pamatuji si jeho jméno, major Šára, toho jsem měla pak mlátit, tak ten mne vzal, praštil a hodil mne do toho autobusu. Tam byly ty autobusy připraveny. A mně se vlastně v tu chvíli strašně ulevilo. Říkala jsem si jo, teď už je to tak, jak má být, takhle to je v pořádku. A na to nezapomenu, to byla situace. Ale já jsem na to zapomněla, co se vlastně dělo v tom autobuse, protože mi to připomněl člověk, kterého jsem před rokem potkala, a říkal mi: ‚Vy si mne nepamatujete, ale já jsem seděl v tom autobusu, jak jste tam přišla a začala zpívat.‘ A já: ‚Ježíš, no jo, ano!‘ Ten člověk mi připomněl, co jsem udělala. Tam seděli ti nešťastní lidé, nikdo vlastně nevěděl, co s námi budou dělat. Protože se nepopravovalo, ale to, že se lidé někam odvezli za Prahu a tam se zmlátili a nechali se tam, tak to se dělo. Takže tam seděli lidé v autobusu u oken a já jsem tam vlezla, a jak jsem viděla ty vystrašené obličeje, tak najednou říkám, tam vedle seděl ten policajt: ‚A zpívat se může, co?‘ A on na mne čuměl a já jsem začala zpívat: ‚Čechy krásné, Čechy mé…‘.“

„Takže na základě toho, jak mne sebral ten major Šára, jsem byla obviněna z útoku na veřejného činitele. Takže byl soud, tam si bohužel nepamatuji jméno té soudkyně, která mne zprostila obžaloby, protože to byl samozřejmě nesmysl. Ale oni se odvolali, takže znovu, dostal to pan doktor Bělohradský, krásný soudce, takový vysoký, jak absolvent Oxfordu. Tak ten už to měl jasné, ten už mne musel odsoudit. A my jsme tehdy s některými těmi lidmi poznali, že jsme na ty soudy chodili alespoň jako morální podpora. A tehdy už dlouho fungoval Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Takže díky tomu, že jsem byla odsouzena k nějakému peněžitému trestu… a pokud bych to nezaplatila, tak k trestu dva měsíce odsedět, ten peněžitý trest byl docela výrazný. Musím říci, že když jsme tehdy přišli k Petrovi Uhlovi, který se o tyto věci staral s panem Bendou, tak oni za nás ty peníze zaplatili.“