Jarmila Štěrbová

"Ti jeho [tatínkovi] bratranci byli Němci. Na frontě sloužili. Moje maminka mi pak dokonce líčila, jak jejich matka hrdě ukazovala vyznamenání od Hitlera. Za to, že její tři synové padli na frontě. No moje maminka to vůbec nemohla pochopit. Byla z toho úplně šokovaná. Jak může být matka hrdá na to, že její synové jsou mrtví, a ještě jí k tomu hrdě ukazovala nějakou zakrvavenou vojenskou legitimaci."

"Vzpomínám si, že jsme doma měli krystalku. To byla venku taková anténa, k tomu nějaká kazeta a sluchátka na uši. A tam jsem slyšela o celém tom záboru, jak Němci obsazují Sudety. No samozřejmě rodiče z toho byli hrozně moc smutní. Ono už se o tom mluvilo u babičky, že se k tomu schyluje. Ten pocit, že překračují naše hranice... No já jsem byla vykulená už jen z toho, když tatínek říkal, že bude válka, nebo že se to k tomu chýlí. Bavili se o tom s babičkou nebo s maminkou a já jsem vždycky poslouchala. No tak si pamatuju, že jsem z toho byla pak dost šokovaná, že už je to tady. A pak si pamatuju za heydrichiády, že nás ve škole upozorňovali, ať s nikým na ulici nemluvíme a nevykládáme. Abychom nemluvili o ničem, o čem se mluví doma. Tatínek měl nad svým psacím stolem mapu a pořád sledoval, jak jde fronta, ale jinak se před námi o válce nemluvilo. A co tam byli kamarádi Češi a najednou Němci, tak jako děcka jsme dál sáňkovali všichni spolu. Ne tedy se všemi. Vím o dvou - jeden mluvil normálně česky, ale jeho rodina se dala k Němcům. Ale jinak jsme to jako děcka nijak moc nerozlišovali."