Prof. MUDr., CSc. Josef Stingl

„Ve dvou případech jsem věděl o kádrových problémech, řekněme, které mě mrzí dodneška a nikdy to tomu režimu neodpustím. Jeden ze spolužáků byl po matce Slovinec, otec byl voják z povolání, brzy po válce zemřel. Syn s matkou jezdili za příbuznými na návštěvu do Jugoslávie dál. A velice miloval a začal chodit se spolužačkou, jejíž maminka byla Němka, krásná žena. Otec původem Čech, myslím, že byl četník, potom byl ve vládním vojsku za války a po válce dělal řemeslo. No a najednou je začala sledovat StB. My jsme měli v Kraslicích dva StBáky a oba jsme znali, tam se nedalo nic utajit. Oba věděli, když randili na Glasbergu, že je někdo sleduje pořád. Mě jednou kvůli tomu vyšetřovali na ředitelně, nebo vyptávali se za přítomnosti ředitele školy, co o tom vím. Tak jsem všechno zapřel, oni to vědí, já jsem jim to hned řekl potom. Vymysleli si teorii, že v Kraslicích vzniklo špionážní centrum, protože maminka toho spolužáka jezdila jednak do Jugoslávie na dovolený, a jednak na léčení do NDR, s klouby do Bad Elster. A zase ta spolužačka jezdila za odsunutou tetou do západního Německa. Takže to centrum funguje mezi NDR, Jugoslávií, západním Německem a Československem. Šílenosti. Ale ten hoch potom se nedostal na filozofickou fakultu, nevzali ho, byť jsem dostal já od vedení fakulty žádost, abych napsal na něj posudek. Lepší posudek jsem v životě nenapsal. A přesto se to nezdařilo. Udělal si až po mnoha dalších letech tu filozofickou fakultu. A kupodivu ta dívka se dostala na medicínu, studovala se mnou v Plzni velmi dobře. Takže tam to prošlo.“

"Já jsem ještě chtěl vzpomínky na konec války doplnit o duben v té rodné vsi v Hrádecku, kdy kromě těch dvou rudých září nad nebem nad Plzní a nad Drážďany jsme po dlouhou dobu slyšeli vzdálené plynulé kontinuální dunění. Zvláštní, to předtím nikdy jsme neslyšeli. Všichni říkali ´To duní fronta´. Zdálky ta dělostřelba splývala v jeden jediný tón, zvláštní, divný. Tak to byla jedna věc, a druhá věc byly kondenzační čáry, které jsme na nebi sledovali, když přelétaly bombardovací svazy různými směry. Celé nebe hučelo, my jsme letadla ani neviděli, byla příliš vysoko. Ale ty kondenzační páry byly taky strašidelné. Bylo to divné. Ale pořád jsme nevěděli, co a jak, k čemu to všechno je, do té chvíle, než jsme byli jednou s dědečkem a s maminkou na poli. Seli jsme, takže kobyla byla zapřažena do sečky, a na poli, kde se říká do dneška Na vrškách, proběhlo to setí. A kousek, asi km od nás je, nebo byl, ale stále stojí ještě veliký statek Hubenov, který patřil kdysi Metternichovi. A jsou tam takové serpentiny na hlavní silnici Plzeň - Žatec a po ní dlouhé dny sjížděly směrem na jih německé kolony vojenské. Nepřetržitě. Všichni říkali ´To přejíždějí k Američanům, na jih a do Bavorska atd.´ A najednou se objevilo pět hloubkařů a začaly na ně nalétávat, takže jsme slyšeli střelbu zblízka, výbuchy aut. Děda vypřáhl kobylu, maminka ji držela ve stoje na poli, on si mně vzal pod paží a schoval mě k mezi, jenže já jsem zvědavě se mu provrtal pod tou paží, abych to všechno viděl. A tak jsem taky všechno pozoroval, jak nalétávali na ty německá nákladní auta, obrněnce atd., stříleli po nich."