„Já si vzpomínám na hrůzný nálet na Vysočany, který Libeň odnesla také. Bydleli jsme blízko u Rokytky, v ulici u Libeňského pivovaru. A tam spadla bomba přímo vedle Rokytky. Díkybohu tam poslední barák v ulici ještě nebyl postavený, takže tam byla jediná volná parcela. Na té jsme si jako děti vždycky hrály a u Rokytky také. Nálet na Vysočany, to byla hrůza, protože v krytě, když padaly bomby, (přestala svítit elektřina, takže jsme tam byli potmě). A pamatuji se, že z větracích šachet lítaly takové červené plameny. Ona to byla zřejmě nějaká cihelná drť, ale vypadalo to jako světla plamenů, bylo to něco hrůzného. A po náletu, když jsme vyšli ven, tak jedna bomba spadla mezi Rokytku a ohradu za ní. A na ohradě byla rozplácnutá dvě lidská těla. Bylo to hrozné.“
„A táta ještě navíc zachránil dva syny (židovského továrníka - pozn. ed.). Asi osm měsíců je schovával. Nejprve požádal svého kamaráda holiče, aby je odbarvil. Udělal z nich blonďáky, aby nebyli nápadní. A pak v kritické době, kdy byl hon na Židy, tak je schovával. Ve fabrice nechal postavit mezi šatnou a sprchami zeď, která neměla žádná dvířka. Dvířka vedla jen na zahradu, kterou měl náš táta pro sebe. Ta byla oplocena uzavřeným dřevěným plotem, takže tam nebylo odnikud vidět. Každou noc pouštěl chlapce ven, nosil jim jídlo na celý den a vždycky v noci je odvedl do továrny, aby se tam mohli osprchovat, oholit a vykonat denní hygienu. Osm měsíců tohle riskoval.“
„Běželi jsme Grébovkou dolů k Vršovickému nádraží. Tam jsme asi hodinu čekali, nikdo nepřijel. Tak jsme se vraceli zpátky a už jsme viděli, jak mužští stojí na štaflích a na žebříkách a strhávají německé nápisy ulic nebo je zabarvují barvami. Všude křičeli: ‚Je konec války!‛ Tak jsem vyběhla do třetího patra a křičím na maminku: ‚Je konec války!‛ Maminka říkala: ‚To snad není možné.‛ Já říkám: ‚Tak se podívej z okna.‛ A když maminka viděla, co se děje, tak hned praporky do oken. V tu ránu stříleli z Londýnské, takže jsme se plazili po zemi, protože jsme měli všechna okna do ulice rozstřílená. A pak to začalo ostře, takže jsme zalezli do krytů. Mně tam odstěhovali sice malou postýlku, ale přesto jsem v ní mohla spát.“
Januše Straková se narodila 19. září 1936 ve Světlé pod Ještědem do rodiny Emanuela a Marie Štefanových. Ve dvou letech se s rodiči odstěhovala do pražské Libně, kde chodila do obecné a měšťanské školy. V době druhé světové války zažila letecké nálety na Prahu. Její nevlastní otec Novák zachránil před deportací dva syny židovského majitele továrny na barvy, ve které pracoval. V době Pražského povstání se Januše stala svědkem střelby německých vojáků do oken bytu Štefanových v Londýnské ulici v centru Prahy. Pomáhala též při stavbě barikád. Po válce se při studiu Vysoké hospodářské školy v Karlíně stala členkou Vysokoškolského uměleckého souboru, se kterým procestovala několik zemí. Později pracovala ve Státním statistickém úřadu, Městská správa Praha, od roku 1991 v Českém statistickém úřadu na Invalidovně. V roce 1994 odešla do penze a v současnosti žije na Praze 10.
