Anna Šubová

„Ve čtyřicátém šestém tam došli ti páni, slovenští i čeští, a začli ty lidi verbovat. Vždycky si je u někoho sezvali, ale většinou zvali ty mladé, jako byl Tonda a Štefan. Slibovali, že tam bude práce, že tam jsou hospodářství, že se tam může hospodařit. A tatovi když řekli, že bude mít koně, tak to bylo něco pro něj, to je víc než voli. Ale mamka nejdřív nechtěla, ale teta Růža, její sestra, ta sem šla jako první, ve čtyřicátém šestém, nějak na podzim. No a kluci utíkali, naši je chytli až na nádraží. No tak mamka potom řekla: ‚Dobře, když vy se nebojíte hladu, já už jsem byla v Brazílii, už jsem prošla svět, tak půjdu taky.‘“

„Alesd, ten byl vystěhovaný, a když šli Rusové, tak hodně lidí z Alesda, faráři a takoví, byli poschovávaní po těch dědinách. Nejdřív šli Němci, ale ti už utíkali, protože ruské vojska už šly za nima. A to jsme se báli. Otec byl ve válce a my jsme byli doma jenom děcka s mamkou. Když šly ty fronty, tak vždycky se nějaký voják našel, kterému se nechtělo, a šli po tych dědinách a rabovali. Takže to jsme se báli, že nás někdo v noci přepadne. Holky byly poschovávané na půdách, báli jsme se. Když šla fronta, tak se i střílelo, to jsme nesměli ven, bylo vyhlášeno, že nesmíme. Naše prasata, jak byly zvyklé pást se venku, se jeden den vybouraly a utekly nám do hrachu. Kulky mně létaly kolem hlavy, ale chtěla jsem ty prasata vyhnat. Bylo by mi líto, kdyby ten hrách zničily, už jsem počítala, že to zničí. Naši křičeli, nadávali mi, ale já jsem šla a vyhnala prasata. Když jsem potom došla dom, tak jsem aj dostala, že mi říkali, že nesmím. No jo, ale já jsem viděla tu škodu, co ty prasata udělají. Taky u nás byli schovaní takoví ti větší páni, u nás byl třeba farář. Chodili v ženských šatech, v sukních, třeba kopali, pomáhali nám na poli, ale chodili v ženských šatech.“