Miroslav Surovec

„Pak byly prověrky nestraníků. Byla tam ředitelka a dva dědulové z uličního výboru. Dneska by byli mladší jak já [smích]. Uliční výbor byla instituce, která rozhodovala o všem možném – jestli někdo pošle kluka na střední školu… Tenkrát jsme měli vyplnit několikastránkový dotazník a na poslední stranu, na volný list, jsme měli svými slovy vypsat, jak to bylo důležité, že nás [Rusové] znova osvobodili. Odmítl jsem, tak mne tam zavolali, pro mě to byla ještě skoro legrace, protože jak mě zavolali, tak jeden přísedící z komise říká: ,Tak spusť, soudruhu.‘ A já jsem na to nereagoval. [Smích.] Až to zopakoval. ,Já vám nerozumím.‘ A on říká: ,Tak nám přečti tu svoji zpověď.‘ Oni tomu říkali komunisté zpověď… A tak když mi to tak nahrál, tak jsem mu tenkrát řekl: ,Podívejte se, zpovídá se ten, kdo zhřešil, já jsem žádných hříchů nenadělal, já se nemám z čeho zpovídat.‘ On vyskočil, zrudl – [řekl] za dvacet minut, jak to tam nebude, tak si ponesu následky, tak já jsem to tam samozřejmě nepřinesl.“

„V ten den, to bylo 2. května 1945, tatínek stál v brance domu a kolem nás už nepřetržitě několik dnů šla pořád kolona německých vozatajů s koňmi, oni už ustupovali. Já jsem se díval z okna a teď přiběhli dva, oni tam k mariánskému kostelu přijeli s tankem, ale to byl jenom takový průzkumný tank... Dva ti Sověti seběhli dolů a zajímavé je, že oni měli, to jsem viděl, na každém rameni samopal. Přiběhli a do toho transportu zahrkali. Tak se to všechno splašilo, někteří zůstali ležet, a teď jak po té Revoluční šel ten transport dolů, zřejmě tam ta služba jejich nějaká byla, že vyhodili ten most, to byl ještě starý, teď je tam nový u ,Kola‘. Tak i s těmi svými lidmi ho vyhodili do vzduchu.“