„Asi nejdrsnější v Prešově bylo, když mazáci vzali mladého vojáka, dva ho drželi a třetí ho mlátil pěstí do břicha, na solar. A řvali na něj, jestli to podepíše, protože největší potupa nebo největší vojenský hřích byl, když nějaký zobák nebo kdokoliv, mladý voják, se vyjádřil v tom smyslu, že by chtěl zůstat na vojně a takzvaně to podepsat. Ten se v tu ránu odepsal. To byla taková zkouška odolnosti, kdy ho dva drželi a třetí ho tloukl do břicha a ptali se: 'Podepíšeš?!' Záleželo na odolnosti zobáka, kolik ran vydrží a nepodepíše. Zase na druhou stranu to mazáci oceňovali, když po několika ranách na solar zobák vydržel a řekl: 'Nepodepíšu!' To byl docela ceněný. To jsem zažil, to bylo drsné." – "Jakože i tebe bouchali?" – "Taky jsem dostal." – "Kolik?" – "Asi tři čtyři." – "Jako velké rány?" – "To byly plné rány. Ale věděl jsi, že to dostaneš a aspoň jsi zpevnil břicho. Nejhorší je, když tě napálí nečekaně. Když tě dva čapli, věděl jsi, co přijde. Takže jo, bylo to tam. Nepodepsal jsem, jsem na sebe hrdý.“
„A věděli to gumáci, co se tam děje?" – "Nenašel se nikdo, kdo by bonzoval. To byl druhý největší hřích na vojně. Kdo jednou zabonzoval a stěžoval si na mazáky, neměl to jednoduché jako zobák v celé republice. Některé zákony mazácké vojny platily v každém útvaru Západního vojenského okruhu. Ať tě převeleli kamkoliv, jestliže jsi přišel s nálepkou bonzák, neměl jsi šanci. Byl jsi zobák až do konce vojny, neexistovalo, že by tě povýšili na mazáka nebo na supráka. Byl jsi zobák do konce vojny ostříhaný dohola. Všichni tě ignorovali, nikdo se s tebou nebavil." – "Oni si to dali vědět mezi útvary?" – „Vždycky se důvod převelení provalil. Kdo byl převelený s cejchem bonzáka, kdo si stěžoval nebo žaloval na mazáky – konec, hotovo, strašné.“
„Stal jsem se taky obětí jednoho nepovedeného víkendu. Jak už bylo předeslané, na vojnu jsem odjížděl jako ženatý člověk. Manželka za mnou přijela do toho slavného Prešova, celá noc v rychlíku, přijela v pátek navečer a viděli jsme se hodinu na návštěvní místnosti. A jelikož náš velitel roty usoudil, že naše výcvikové výsledky nejsou, jak si představuje, na další vycházku jsem se dostal až v neděli po obědě. Takže žena, která za mnou přijela přes celou republiku, se mnou strávila v pátek večer hodinu na návštěvní místnosti, pak v neděli odpoledne tři hodiny procházkou po Prešově. Takhle humánní byla služba v socialistické armádě. Tohle kdyby se stalo, nedejbože, dnešnímu vězni, který by měl pocit, že je málo navštěvován, málo píše domů a málo telefonuje, asi by šel bachař na druhou stranu barikády. Ale ve službě Varšavské smlouvy bylo naprosto běžné porušování řádů. Takové více či méně nepsané bylo na denním pořádku a nebylo kde si stěžovat, nebylo kde si stěžovat. Mně třeba v období přijímače zemřela babička. Přijímač trval jeden měsíc a v podstatě na pohřeb odjet v době přijímače neexistovalo, nepřicházelo v úvahu. Teď jsi prostě v nejdůležitější fázi výcviku v lidově-demokratické armádě. Měsíc jsme neopustili kasárna, první měsíc jsme nesměli ani do army [vojenské kantýny]. Čokoláda byla nejžádanější zboží, ani ne tak pivo, ale něco sladkého. Měsíc jsme byli absolutně bez veškerých sladkostí, o čokoládě se mně zdálo.“
„Pamatuju si naprosto příšerné věci, kdy do kuchyňské směny chodilo stále stejné složení lidí, víc mazáků, méně zobáků. Mladí vojáci, aby všechno stíhali, tak do jisté míry přespávali v kuchyni. Myli se v kuchyni ve velkých kachlových vanách, kde se mylo špinavé nádobí po kuchyňské směně a byli nuceni se tam osprchovat, aby do rána dali kuchyň do ucházejícího hygienického stavu. Měl jsem tu čest to zažít. Jako poddůstojník jsem dělal velitele kuchyňské směny, ale stejně jsem musel jako mladý voják uklízet a dělat pomocné práce v kuchyni. Došlo to tak daleko, že jsem jednou přijel na dovolenou. Jako ženatý jsem si ji mohl rozdělit a přijel jsem na pět dní. Měl jsem za sebou dlouhou sérii směn v kuchyni, probudil jsem se doma, otevřel jsem oči a vystřelil jsem z postele. Načež se mě ptala manželka: 'Co děláš, kam jdeš?' Odvětil jsem: 'Do kuchyně, jsem dozorčí kuchyně.' Tak až tak se to na mně podepsalo a utkvělo v hlavě. Svým způsobem to dneska můžeme přirovnat k posttraumatickému šoku. Mám dva typy stresových snů, když jsem během dne v nepohodě nebo se necítím, tak se to promítne do kvality spánku nebo do snů. Mám dva základní. První: Jdu k maturitě, ale lautr nic neumím, to je šílený pocit. Druhý stresový sen se týká toho, že jsem byl znovu povolán na vojnu a zaboha jim nemůžu vysvětlit, že jsem tam už byl. A když už jsem na vojnu narukoval, tak nevím, jestli jsem zobák, nebo mazák a jak se mám k tomu postavit. To jsou unikátní věci. Je to neuvěřitelné, ale pronásleduje mě to i skoro po 40 letech.“
„On byl vynikající brusič skla za první republiky, dokonce měl továrnu brusírnu v Železném Brodě, ale samozřejmě mu ji díky Benešovým dekretům a díky tomu, že měl německou národnost, zkonfiskovali hned v pětačtyřicátém a přišel o ni. Jmenoval se Otto Schaub, z matčiny strany jsem jiného dědu neznal, takže to byl můj děda, jakoby. Bojoval ve wehrmachtu, ale ve Francii v týlových jednotkách. Službu ve wehrmachtu si nemohl vynachválit – v Paříži, sázení na koníčky. V pětačtyřicátém využil první příležitost a hned dezertoval, takže válku prožil úplně skvěle. Na rozdíl od mého dalšího příbuzného, jmenoval se Stingel a pocházel z Blankenburgu, to je taky východní část Německa. Bojoval u Stalingradu a ten tu vojnu, jak se říká, koupil naplno. Vyprávěl nám příhody od Stalingradu. Přežil opravdu zázrakem, protože byl zraněný, ale zavčasu stihnul převoz na západ, válku tedy přežil. Říkal, že na východní frontě to bylo šílené. Vyprávěl drobnou příhodu, že postupoval lesem a najednou zničehonic se objevil ruský voják a mířil na něj automatem, samopalem, známým kalašnikovem. Říkal si: 'Je se mnou konec, ten to do mě pustí!' Ale ruský voják se nehýbal, tak jako co se děje? A ruský voják byl zmrzlý, vestoje zmrznul, takže děda narazil na zmrzlého nepřítele. I takové drobnosti mu pomohly přežít vojnu, někdy je to o štěstí.“
"Nejrozšířenější a nejoblíbenější slovo v armádě bylo pakárna, takže vojáci chtěli mít přirozeně pakárnu co nejmenší, chtěli ji mít co nejpříjemnější. Takže nutili nejnepříjemnější věci, ty pakárenské, dělat zobáky, holuby, dropy nebo jak se jim – těm mladým vojákům – kde říkalo. Svým způsobem na to ten mladý voják i mentálně přistoupil z psychologického hlediska, protože si říkal: 'Jeden rok to vydržím a druhý rok budu mazák já a budu mít jednodušší vojnu, menší pakárnu.' Byl to svým způsobem přirozený vývoj vojáka, ze začátku jsme na to koukali jako pět na šest, ale pak jsme do té psychologie přicházeli. Ale naše zkušenost byla těžko sdělitelná. Když jsi přišel do civilu a něco o té šikaně vyprávěl, tak civilista na tebe koukal a říkal: 'Proč jste se nevzbouřili, proč jste nedali mazákům do držky?' Ale to nešlo, ocitl ses sám v úplně neznámém prostředí, věděl jsi úplně houby. Nic jsi neuměl z těch dovedností, mazáci byli sehraná parta, mohli na tebe kdykoliv vystartovat, kdykoliv tě zahnali do kouta. Nepotkal jsem nikoho, kdo by se vzepřel. Do Strašic třeba narukoval člověk, který strávil pět let ve vězení, narukoval na vojnu. Přišel tam jako velký machýrek: 'Srovnám to tady, já jsem pět let seděl, vím, jak to vypadá v kriminále.' Obrazně řečeno, za čtyři dny zdravil i koště, jak ho mazáci zpracovali. Ono když tě nenechají vyspat tři dny a každé čtyři hodiny dostaneš nakládačku, setsakramentsky si rozmyslíš, jestli svou hrdost a ego budeš prosazovat. Přizpůsobení se, zlomení osobnosti bylo na denním pořádku." – "Vojna připomínala kriminál, někdy koncentrák?" – "Dnešní kriminály jsou proti podmínkám v kasárnách Varšavské smlouvy mateřskou školkou.“
Pavel Svárovský se narodil 15. června 1961 v Jablonci nad Nisou. Od dětství žil v Tanvaldě v Jizerských horách. Maminka Annelies, rozená Leppeltová, pocházela z německé rodiny a pracovala v továrně Okula a Dioptra. Tatínek Oto Svárovský byl ze smíšené česko-německé rodiny a dělal ve slévárně. Dva maminčini strýcové padli jako němečtí vojáci v druhé světové válce, další její příbuzný prožil válku vcelku v pohodě ve Francii. Jiný příbuzný bojoval na východní frontě u Stalingradu a podařilo se mu válku přežít. Pavel Svárovský měl takřka pohodové dětství. První špatné silné zážitky měl ze srpna 1968, kdy Tanvaldem projížděly směrem na Prahu okupační jednotky Sovětské armády. V sousední Desné uhořely 21. srpna kolem poledne po havárii sovětské cisterny babička s vnučkou. V Tanvaldě vystresovaní lidé utíkali při průjezdu tanků a obrněných transportérů v panice od silnice, skákali za zídky a zalehávali k zemi. Po základní škole šel Pavel Svárovský na gymnázium, kde maturoval v roce 1980. Nastoupil na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, během prvního ročníku se oženil a narodilo se mu dítě. Studia přerušil, odešel do továrny Totex a po roce se dobrovolně přihlásil na základní vojenskou službu. Narukoval na jaře 1983 do poddůstojnické školy ve slovenském Prešově, kde ho vycvičili jako radistu. Po půl roce ho převeleli do Slaného a na jaře 1984 k tankovému pluku do západočeských Strašic, kde dělal velitele družstva u průzkumné jednotky. Během prvního roku vojny zažil jako mladý voják, takzvaný zobák, drsnou šikanu a ponižování ze strany vojáků druhého ročníku, takzvaných mazáků. Jejich chování bylo často za hranicí trestných činů. Vojáci z povolání, takzvané gumy nebo furťáci, šikanu často tolerovali, poněvadž jim zajišťovala pořádek na jednotkách. Druhý rok na vojně považoval Pavel Svárovský za přehlídku promarněného času. Během dvou let služby zažil cvičení vojsk Varšavské smlouvy Štít 1984 a zimní cvičení na Doupově, při němž museli vojáci vydržet ve stanech na spartakiádních lehátkách mrazy pod minus 30 stupňů. Ačkoliv byl ženatý a měl malého syna, za dva roky se dostal domů pouze osmkrát. Do civilu se vrátil na jaře 1985. Pracoval jako mistr v textilní továrně Seba, po krachu firmy vystřídal řadu zaměstnání především technického rázu. V roce 2021 byl vdovcem a měl dvě děti.
