Jan Svoboda

„Když Němci ustupovali, tak jsme dělali nálet na Holandsko. Tam jsme ostřelovali všechno, co se hýbalo. Tak jsme byli letka, to je čtyři letadla. První, to byl velitel, to byl Vindyš, dvojka, to byl nováček. Byl to jeho první nálet. Tomu jsme řekli: ‚Když přijdeme dolů, tak nechoď za ním dolů, běž po straně.‘ Třetí, to byl ostřílený pilot, já jsem byl číslo čtyři. Letíme a na kanále vidím plout člun naložený Němci. Tak jsem to nahlásil a potom nám řekli: ‚Odhoďte tanky rezervní.’ To byl devadesát galonů tank, byl pod tím. Tak jsme je odhodili, přepnuli na hlavní nádrž a oni šli dolů. A udělali zrovna to, co jsem říkal, aby nedělali. A ten třetí, starý pilot, šel přesně za druhým. Ono se totiž říká: ‚Míří na prvního, sestřelí druhého.‘ Řekl jsem si, že to není místo pro mě. Tak jsem obletěl dokola. Flak byl strašný, na nebi bylo úplně temno. Jsme nevěděli, tam bylo skryté německé letiště a ty byly strašně chráněný. Tak jsem šel po straně. Abych toho strefil co nejvíc, tak jsem zavřel plyn. A ty samostříly, ty kanony a ty kulomety... ten zpětný náraz mě zpomalil tak, že jsem to zlomil. Letěl jsem jen 90 mil za hodinu. Řekl jsem si: Ty blázne, co děláš! Tak jsem to otevřel a teď stříleli přede mnou, tak jsem zkřížil kormidla a to letadlo směřovalo jinam a stoupalo po straně, tak jsem se z toho dostal. A dvojka a trojka byli oba sestřeleni, protože udělali hloupost. Ale oni se nezabili, ale po válce se dostali nazpět. To byla jedna z mých zkušeností.“

„(Jaké jste měl pocity při těchto nebezpečných letech, byl vůbec čas třeba na strach?) Kdepak, to není možné. Na to nesmíte myslet, poněvadž kdybyste na to myslel, tak se zblázníte.“

„Já jsem Jan Svoboda. Narodil jsem se 19. 3. 1918. (A kde jste působil za druhé světové války?) V Anglii jsem byl u 310. squadrony. Lítal jsem operačně, mám 120 náletů a kolik operačních hodin – takových 150. Nemám zde notebook, takže to nemůžu ověřit. To je jenom takové hádání.“

„(A jak jste se díval na to, co se stalo v Československu po roce 1948, že vlastně řada vašich spolubojovníků byla bezdůvodně zavřena?) To byla hanba. To mě to tak mrzelo strašně, že můj národ by mohl něco takovýho udělat. Ale nakonec to všechno... všechno je lepší, co skončí dobře. Taky to skončilo dobře.“