Milan Švrčina

„To byl fakt den, takový sychravý podzim, my tam celý den chodili po patrole, vzpomínám si, že jsem byl velmi unavený. A večer začalo pršet. Díky tomu výcviku z Čech jsem věděl, jak si natáhnout pončo, jak si připravit přístřešek. Až jsem se pak ráno styděl, když jsem viděl, jak jsou ostatní promrzlí a nevyspalí, mně se zdálo o gymplu a o spolužačkách. A pak jsme šli na patrolu za ukrajinskou jednotkou, ta měla zraněné, protože je nejspíš spatřil dron a pak tam na ně šlo dělostřelectvo nebo raketa. A my jsme po nich tu patrolu přebírali, to už jsme byli tak dva až tři kilometry v tom údolí, a začali jsme vycházet nahoru údolím, vstříc těm ruským pozicím, a znovu přilétával dron, tak jsme se šli schovat do takového remízku, ale jeden z těch členů družstva pravděpodobně odpálil přes lanko ocelový granát, který tam byl nastražený. Já si vzpomínám, že sedm osm metrů ode mne explodovala ohnivá koule a já jsem volal na ostatní, že se nic neděje, že mne trefily dva kamínky. Ale to už ke mně přicházel jeden medik, který viděl, že mně teče z paže krev, takže to asi nebudou kamínky, a začal mne ošetřovat.“

„Já jsem odjel na Velehrad, což mi obrovsky pomohlo. Tam jsem strávil asi tři dny. A shodou okolností tam byl jeden vojenský kaplan. Tak člověk poděkoval za všechno dobrý. Ze Starého Města u Uherského Hradiště jel přímý vlak do Přemyšle v Polsku na hranici s Ukrajinou, tam jsem přijel v noci. Místní dobrovolníci, kteří se tam starají o uprchlíky migrující přes hranici, tak mně pomohli dostat se na hranici – a tam už mne převzala ukrajinská rozvědka a armáda a člověk procházel přes ty sběrné body až do toho místa, kde se shromažďovala jednotka před odjezdem na frontu.“

„Já jsem do aktivních záloh vstoupil před sedmi lety, působil jsem v nich šest let, přivedl mě k nim pocit vlastenectví, vždy jsem si vážil odbojářů a lidí ze Sokola, vážil jsem si toho, co dělali za druhé světové války, člověk má jako vzor Gabčíka a Kubiše, a taky mne vždycky štval ten Mnichov, nějak vnitřně, že jsme se asi opravdu měli bránit. To mě v srdci hlodalo. Tak jsem chtěl být připraven, protože základní vojenskou službu jsem už neabsolvoval. Tak z těchto pohnutek. A ještě když jsem vstupoval do základního kurzu na šest týdnů, tak mě ani nenapadlo, že bych šel k výsadkářům, myslel jsem, že budu v nějakém víc týlovém oddíle. Ale pak tam shodou okolností byl kluk, taky z Chrudimska, který vystudoval teologii a chtěl jít k výsadkářům a chtěl skákat, tak mě k tomu zviklal. A byl tam ještě jeden moment, v Chrudimi byl den otevřených dveří v budově policie, kde v padesátých letech vyslýchali komunisti, když se likvidovali sedláci. A ty výslechy prý byly tak brutální, že se tam takové kádry jako ‚Grebeníčkové‘ učily týrat lidi. Odtamtud je to jen pár metrů na hlavní náměstí do kostela. A tam jsem si sednul a říkal si, že zlo a násilí ve světě je, tak to není tak hrozné, jít k těm výsadkářům. A můj první dojem, když jsem k nim přišel, že to nejsou zabijáci, co jim teče krev z očí, ale tátové od rodin. Lidi, kteří dělají pečlivě a na vynikající úrovni svou práci. Jsou to svého druhu řemeslníci a tu svou práci odvádějí profesionálně. A to souvisí s rozložením v mé hlavě, když jsem jel na Ukrajinu, že práce vojáka je odvést nějaký úkol, který souvisí s tím, že se zastavuje nějaké zlo, a když člověk odvede ten úkol, tak jede domů, bez nějaké vášně, bez nenávisti. Je to řemeslo, práce.“