Bc. Petr Sýkora

"Na té vojně, co se týče vojáků z povolání, jsem měl dva zásadní konflikty. První byl těsně po tom, co jsem podepsal Několik vět. Byl jsem výkonný praporčík a měl jsem dva sklady a kancelář. Přišel tam zástupce velitele pro věci politické, major Kratochvíl. Udělal mi prohlídku. Prohledával mi celý sklad, kousek po kousku. Prohledával, jestli něco nenajde. A já jsem tam tehdy měl breviář, to znamená tlustou modlitební knihu, měl jsem tam různé knihy vydané na Západě, informace o církvi samizdaty, informace o Chartě. A co ho nejvíce rozčílilo, byl bulletin Nezávislého mírového hnutí, protože věděl, že to je proti armádě. Byl v šoku. Začal to přehrabovat a potom na mě začal řvát, že to je trestný čin a nevím co všechno, a že mě nechají zavřít. Řval na mě dost dlouho. Já jsem byl taky v šoku, protože to byla situace, kterou jsem nepředpokládal. Byl jsem si vědom toho, že to není dobrá situace, ale měl jsem v životě takovou strategii, že jsem šel naproti, takže jsem ho nechal vyřvat. A potom jsem postupně přebíral slovo a říkal jsem mu, že to, že tam jsem, není moje rozhodnutí, že jsem od samého začátku říkal, kdo jsem, že oni mě tam nastavili tak, jak mě nastavili, že to je jejich problém, ž že to s mnou vůbec nesouvisí. A začal jsem se bránit tímto způsobem. Dopadlo to tak, že mi vlastně začal téměř přátelsky radit, že už to mám doklepat, že už to nemám tak daleko do civilu, že on je taky jenom člověk..."

„Sám jsem byl udivený, jakou obrovskou sílu jsem měl, protože zvlášť ta vojna byla strašná. Byl jsem v Janovicích nad Úhlavou. To, co jsem tam zažíval, nebylo příjemné. Odehrávala se tam spousta hraničních situací. Ale v tu chvíli člověk věděl, co chce, a v tom byla ta obrovská síla. A proč jsem tu sílu měl? To nejsme v rovině dějin, to je spíše rovina intimní, duchovní. Z mého pohledu to bylo náhlé světlo, duchovní zážitek, který můj život, jak jsem ho vedl dosud, nasvítil. Byly to pikosekundy, konkrétně určitá událost, která se odehrála. Nebyl jsem sám. Je to popsáno, je to zkoumáno v různých psychologických analýzách. Říká se tomu iluminace, osvícení. Byl to okamžik, který mi dal zážitek obrovského smyslu. Z ničeho nic jsem tedy měl smysl. A nebylo to v rovině racionální, tedy nepřemýšlel jsem, co by mohlo být smyslem mého života, a pak jsem to tedy vymyslel. Tak to nebylo. Bylo to v rovině obrovského intenzivního zážitku. A z toho zážitku jsem žil ještě mnoho let poté. Protože jsem měl z ničeho nic obrovskou sílu a v různých situacích, třeba v těch Janovicích nad Úhlavou v té armádě, kde jsem se dostal do velice nepříjemných situací, jsem měl obrovskou sílu přežít. Kdybych tohle neměl, tak by se spousta věcí odehrála jinak. Chtěl bych to zažít ještě, ale už se to neodehrává. V tomto směru byl tento zážitek jedinečný.“